ROZHOVOR: Jane z blogu niternice.blog.cz

21. prosince 2016 v 8:00 | Standa |  Rozhovory
Čtěte rozhovor s blogerkou Jane, autorkou blogu na adrese niternice.blog.cz.


Jak by ses popsala jednou větou?

Jedna věta na mě nestačí :) Ráda bych řekla, že jsem "normální holka", ale to bych nad sebou musela hodně přivřít oči… Ale tak zhruba: Jsem maminka s vášní pro psaní, pro příběhy ze života, poklady v zemi, vysoký kluky se smyslem pro humor, co jsou tak obyčejní, až jsou neobyčejní, pro středověkou historii, kameny z polí, focení všeho, co mě zaujme, no a pro pivo :) … Jsem hodně emoční a impulzivní, a holt zároveň přitahuju situace, co se lidem běžně nedějou, takže se docela často dostávám do konfrontací s kolemjdoucími :) Ačkoliv tímhle se většinou nechlubím. Čekám, kdy někde "sjedu" někoho ze svých čtenářů, protože se mi už několikrát stalo, že mě k mýmu překvapení někde někdo poznal a svěřil mi, že mě čte… Dovedu si to živě představit. Někdo mě předběhne ve frontě a bude zas tvrdit, že mě neviděl a až ho vyprudim natolik, že se rozhodne nakoupit radši jinde, tak mi dá komentář na blog, že jsem naprostá kráva a ať mě lidi radši nečtou… :)) Takových scénářů mám v hlavě víc, jak to všelijak může bejt. A to je asi taky moje vášeň - dělat si scénáře, co všechno se může stát…




Čtou tvůj blog jen ženy, nebo máš i nějaké mužské čtenáře?

Čtenářek je určitě víc, ale mám i čtenáře. Sama vím o několika. Ale jsou i kluci, co nečtou, i když adresu znají, ale možná toho o mně vědí radši míň, než moc…:)

Blog máš přes 5 let. Pamatuješ si ještě, s jakým cílem sis ho zakládala, a nakolik se to naplnilo?

Blog mám už bezmála šest let a zakládala jsem ho s cílem, zajistit si zpětnou vazbu na svý texty ze šuplíku. Vývoj byl ale takovej, že mě blogování oslovilo (víc, než čtenáře :) ) a motivovalo, začít psát denně. Bez ohledu na zpětnou vazbu… Čtenáře jsem si získávala postupně, zpočátku jen pár nejbližších přátel a pár členů rodiny, později už jejich známí a nakonec dokonce i neznámí, no ale skrz komentáře jich se mnou komunikuje pár, taková ta moje věrná základna, co sice z většiny neznám osobně, zato mě hrozně těší, že tu jsou a pořád čtou. V průběhu času jsem získala dostatek pozitivní kritiky na moje psaní, takže v tomhle směru se původní záměr mýho blogu naplnil beze zbytku, a nad rámec mi taky dobře posloužil k vypsání se, až jsem si troufla na knížku, kterou jsem si taky na blogu nejdřív "otestovala" publikováním několika prvních kapitol… Takže za tenhle svůj vývoj jsem existenci blogu dost vděčná a myslím, že je ideálním startem pro lidi, co mají literární ambice.

Všimnul jsem si, že postupně na blogu publikuješ stále méně článků. Už tě blog omrzel, nebo na něj jenom nemáš čas?

Blog mě ani náhodou neomrzel, já jsem docela držák, když mám něco fakt ráda. Jde o ten čas. Mám rozepsaný další dvě knížky, ale psaní se věnuju, jen když to jde. Snažím se teď, na druhý pokus, být lepší mámou ve smyslu, dát do toho všechno, bez úniků ke psaní, který jsem dřív i nějak víc potřebovala, zřejmě pod tíhou nepříznivých okolností a nedobrých vyhlídek, pokud šlo o mou nemocnou dcerku. Teď mám zdravýho chlapečka, s nímž neprožíváme traumatizující situace v podobě boje o život, takže jsem klidnější a psaní už není terapií, jako spíš opravdu tou vášní, který se oddávám dle časových možností, ale už ne stůj co stůj, abych se nezbláznila…

Co je u tebe nového od doby, kdy zde s tebou vyšel rozhovor v dubnu 2013?

Tak zrovna třeba to, co jsem teď popsala - vývoj v potřebě psát a z jakých důvodů. To, že rok po ztrátě Elenky jsem otěhotněla a tím mě osud vtáhnul znovu do života, protože s miminkem opravdu nemůžu myslí trčet někde mezi světy a bloumat, jestli chci žít. To jsem musela rychle vysadit antidepresiva a vzchopit se. Pochopitelně to nebylo na lusknutí prstů, ještě dneska, po skoro čtyřech letech, nejsem stabilní a hned mě všechno rozlítí, není den, abych si nevzpomněla, často jí zapaluju svíčku, postojím nad fotkou… Ale naučila jsem se s tím traumatem žít; snad už to tak můžu brát. Teď vytahujem ze sklepa hračky, co patřily Elence a její bráška Adriánek, co se spolu nikdy nepoznali, si s nimi hraje. Jsou to zvláštní chvíle, protože jsem tehdy myslela, že mi to bude hrozně vadit, kdyby jednou měly patřit jinýmu dítěti, ale teď je to takový… jenom zvláštní prostě. Jsem ráda, že mu můžu ty hračky dát, potěšit ho, ale zároveň je pořád považuju za Elenčiny. A do toho tam skáče: Krámy blbý, jsou tu pořád a ona ne…

No a mám vysněnou knížku, to je ten zmíněnej rukopis v tom tehdejším rozhovoru.




Na blogu jsi se nedávno distancovala od knihy, která dle tvého vyjádření parazituje na cizím neštěstí. Můžeš přiblížit čtenářům, kteří nejsou v obraze, k čemu přesně došlo, a zda se budeš bránit soudně?

K tý knize, od který jsem se distancovala, už se moc vracet nechci. Je to citlivá rodinná záležitost, která zjitřila rány všem, co Elenku milovali. Někomu o ní vyprávíš, brečíš mu v podstatě na ramínku a on po ní pak pojmenuje postavu v knížce z nemocničního prostředí a ještě jí to věnuje v úvodu, aniž by dal o svém úmyslu předem vědět a třeba se zeptal, jestli to nebude nepříjemný… To by člověka nenapadlo, že někoho vůbec napadne udělat… Ale holt pořád mě ten život překvapuje. Bránit se soudně nedá, ani nechci, spojila jsem se s příslušným vydavatelstvím, kde se mi paní šéfredaktorka omluvila s tím, že kdyby tušila, že knížka je věnovaná zesnulé holčičce, tak by k jejímu vydání přistupovali rozhodně jinak, no a co víc? Jen jsem nechtěla, aby lidi mysleli, že jsem se třeba rozhodla vydělat na tom neštěstí… Protože Elenky stránka na Facebooku pořád funguje a má skoro 700 přátel.

V létě ti vyšla knížka s názvem Metoděj Tott. O čem je a proč u ní nejsi uvedena svým jménem jako autor?

Knížka Metoděj Tott, je moje veliká radost. Přesto jsem zvolila, namísto svýho jména, jen iniciály. Když ženská píše z pozice chlapa, přišlo mi lepší, udělat to takhle. Není pro mě úplně nutný, aby na knížce bylo mý jméno, stačí, že v ní bude, co jsem chtěla a co lidi bude bavit, což se doufám děje. Knížka je o muzikantovi, co se svou kapelou užívá výsluní hudební slávy, ale zároveň v osobním životě se mu nedaří. Je ujetej na neznámý "víly", a okoukaný tváře šoubyznysu nemusí, ale nakonec odříkanýho chleba největší krajíc, jak se říká, a vezme si slavnou modelku, hned na to se zase rozvede, aby propadl další luxusní krásce z bulváru… Do toho pár bitek, pár nemanželských dětí, mejdanů a recesí a úletů s fanynkami, koncerty a skládání u okna s vyhlídkou na Prahu, ale taky nešťastná ztráta člena kapely a zpytování svědomí, co by bylo, kdyby… Podle dosavadních ohlasů čtenářů, co už to přečetli, se to líbilo všem, a některé ženy mi dokonce psaly, že se zamilovaly :) To mi udělalo radost, protože jsem tedy zřejmě Totta vylíčila uvěřitelně, ostatně je i mou tajnou láskou ;)

Jak dlouho to trvalo od prvního nápadu na knihu až po moment, kdy jsi držela v ruce čerstvý výtisk?

První kapitolu jsem začala psát krátce po založení blogu, ale to mě ještě nenapadlo, že z toho bude knížka. Ten nápad přišel až později, když bylo kapitol asi šest a na blogu měly úspěch. V tom momentě jsem to stáhla a dělala na tom už jako na budoucí knížce. Určitě dva roky pak trvalo nabízení rukopisu vydavatelům a jejich odmítání, většinou s odůvodněním, že jsem neznámá autorka a pro ně je velký riziko, do toho jít. Prý by se jim investice vracela několik let. Nakonec to ale vyšlo a další rok trvalo, než byla kniha na světě. Netušila jsem, kolik práce obnáší příprava rukopisu k vydání, především pro autora. Vychytávání chyb a nelogičností, co se ztratily v prvním čtení, ale pozorný čtenář by je objevil raz dva. I na podesátý jsem pořád objevovala nesouvislosti, co jsem musela překopávat. I třeba ohlídat si roční doby anebo časovou posloupnost, jakože když postava v jedný kapitole otěhotní, nemůžu ji nechat porodit, jak se mi to hodí do děje, ale holt až za devět měsíců… :) atd.

Křest knihy proběhl 2. července v Divoké Šárce. Kolik lidí přišlo a jaké to bylo?

To jsi správně informován :) Jelikož bylo léto, tak jsme se rozhodli sejít pod širým nebem a neřešit nějaký pronájmy prostor. Z Jižních Čech jsem přivezla dvě basy svýho (potažmo Metodějova) oblíbenýho piva, a mí hosti během akce popíjeli na dekách. Především dorazili čtenáři mýho blogu a nejbližší přátelé, co mi pomáhali s přípravou a můj nejlepší kamarád pro mě dokonce u stolu ztvárnil roli Franty, postavy z příběhu, a jako takový mě zpovídal. Tímhle způsobem to probíhalo. Taky jsem využila příležitosti, že mlaďounká dcerka jedný přítomný kamarádky už taky koketuje se psaním, takže jsem jí dala prostor oblažit nás svým šuplíkovým dílkem. Pak se rozdávaly knížky a jeden výtisk pokřtila moje sestra Zuzka tím pivem. Ostatní knížky pokřtil déšť, co nás zastihl. Celý to bylo moc příjemný a uvolněný, a i když jsem byla nervózní z mluvení před tolika lidmi, tak to prej nebylo znát :)





Podpořila jsi prodej knihy i nějak jinak?

Prodej knihy podporuje sám Metoděj Tott na stejnojmenné FB stránce, kterou mu pro ten účel vydavatelství zřídilo.




Plánuješ psát dál, nebo sis vydáním své knihy splnila sen, a to ti stačí?

K psaní knížek směřuju od dětství, jen jsem k tomu musela dozrát. Takže dá-li Bůh, nekončim. Teď jsou tu ty dvě rozdělaný, otázka je, jak to s nimi půjde, co se týče nabízení vydavateli, ale i kdyby to nešlo, tak psát nemůžu přestat…




Na Blogu je spousta lidí, kteří také sní o tom, že jednou vydají knihu. Co bys jim vzkázala?

Že jde o vztah k celý záležitosti. Setkala jsem se s lidmi, co mi řekli, že by taky chtěli vydat knihu, ale nemůžou se dokopat, něco napsat. Což mi nedává smysl, toužit po knize, když mě nebaví psát. Takže pokud to tak člověk cítí, že psát chce a přináší mu to radost - ne vidina knížky, ale psaní samotný, tak to je první krok k úspěchu. Já sama jsem si četla rady, jak dobře psát a s jednou se stoprocentně ztotožňuju - řeknu ji svými slovy: Jakmile mi psaní neodsejpá a nebaví mě, co píšu, jakmile nevim, jak dál a mám zádrhele a tendence od toho utíkat a nechávat to uležet na dobu neurčitou, tak to píšu blbě a nemá smysl v textu pokračovat. Má smysl začít psát to, co bych sama ráda četla. Tak, aby mě to psaní bavilo a čas při něm strašně rychle letěl. Abych se přenesla do toho příběhu a nevnímala, že sedím doma u stolu. Dodala bych, že ideálně by se měl dostavit pocit, že mi někdo diktuje přímo do hlavy. Pak je všechno na dobrý cestě. Akorát při komunikaci s nakladateli je potřeba hodně trpělivosti a štěstí…

Chtěla bych popřát Tobě a všem čtenářům i blogerům splnění všech přání i tajných snů a veselé a pohodové Vánoce.



Jane, autorka blogu niternice.blog.cz

 

36 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 SchwarzRosen SchwarzRosen | 21. prosince 2016 v 15:46

Jé, rozhovor s Niternicí, mou oblíbenou blogerkou :3

2 JB JB | 21. prosince 2016 v 15:53

Ta první fotka je super

3 inspiracenauteku inspiracenauteku | Web | 21. prosince 2016 v 17:19

Nemohla jsem se rozhodnout, zda je mi Jane sympatická, nebo ne, asi to dělaj ty fotky. Každopádně to, co napsala na otázku- "Na Blogu je spousta lidí, kteří také sní o tom, že jednou vydají knihu. Co bys jim vzkázala?" mě úplně dostalo, protože to je úplně přesný. :)

4 Marka Marka | Web | 21. prosince 2016 v 21:35

moc se mi tento rozhovor líbil, inspiroval mě v cestě za snem a myslím, že právě kvůli takovým věcem na internetu jsem opět začala psát blog :)

5 Kiyashi Kiyashi | 22. prosince 2016 v 17:18

Já jsem oproti tobě sice ještě mladá, ale stejně, věděla jsem že mám brouzdat po blogu, a hele na co jsem narazila... :-D

6 E. E. | 22. prosince 2016 v 17:41

Blogerku som predtým nepoznala, ale rozhovor ma veľmi zaujal a tak som sa rozhodla pozrieť sa na jej blog a úprimne - neoľutovala som. Jej štýl písania je úžasný, v jednej vete dokáže donútiť človeka smiať sa a v tej ďalšej zas plakať. Určite sa na blog ešte niekedy vrátim.Jane na mňa pôsobí ako veľmi sympatická a silná žena a okrem iného má môj obrovský obdiv za to, ako pomáha na svojej FB stránke chorým detičkám a úžasne zvláda všetko bolestivé, čo jej osud nadelil. Skvelá osobnosť, už dávno som nenarazila na nejaký blog ktorý by ma oslovil tak ako tento :) Po jej knihe sa určite poobzerám, vyzerá veľmi zaujímavo.

7 Layouty od Kačky Layouty od Kačky | Web | 23. prosince 2016 v 10:48

Mňa naopak rozhovor vôbec nezaujal, netuším prečo

8 myfairfavourite myfairfavourite | E-mail | Web | 23. prosince 2016 v 16:54

To je super rozhovor, moc se mi líbil. :) :-)  ;-)

9 I am Jane I am Jane | Web | 23. prosince 2016 v 19:11

[7]: Mě taky :-( .

10 Wendy Wendy | Web | 25. prosince 2016 v 10:25

Celkem pěkná 😁😁😁

11 brunett-terez brunett-terez | Web | 26. prosince 2016 v 16:10

Moje oblíbená blogerkaaa :D
Krásný rozhovor a má i krásnou knížku! Snad brzy dopíše další :)

beauty-brunett.blogspot.cz

12 Kýta Kýta | Web | 27. prosince 2016 v 11:55

Jane jste opravdu skvělá, obdivuji vás, že to všechno zvládáte s pozitivním duchem. Hodně štěstí v psaní knih, určitě na váš blog zavítám :)

13 Jane Jane | Web | 27. prosince 2016 v 23:28

Chci poděkovat Vám všem, kdo jste sem vložili milý komentář.
(A taky své sestře Kiki, která mi pomohla vybrat fotky a zapůjčila mi některé oblečení ze svýho butiku :)
A rovněž adminovi Standovi, že si dal práci a doplnil odkazy na všechny zmíněné stránky.)

A k Vašim reakcím, jsem upřímně překvapená, že jsem dokonce oblíbená blogerka některých blogerů, to mě strašně těší. Jako to, že někteří znáte mou knížku anebo byste o ni stáli. Vaše milé věty mě zahřály a povzbudily. Navštívila jsem (anebo teprve navštívím) blogy Vás všech, a ráda. Jen bych chtěla dodat k jednomu z komentářů, že bohužel není pravda, že všechno zvládám s "pozitivním duchem", to možná v článkách na blogu;)

14 Daisy Daisy | Web | 29. prosince 2016 v 11:21

Teeeda... Silná ženská! Hned mám chuť si tu knihu pořídit už jen proto, čím vším si musela v životě projít :). Také přeji veselé Vánoce (i když opožděně) a šťastný nový rok! :)

15 Slečna Ká. Slečna Ká. | Web | 29. prosince 2016 v 20:01

Pěkný rozhovor. :-) Také jsem maminka a neumím si představit, jak bych já zvládla takovou ztrátu. Přeji hooodně štěstí a hlavně to zdraví. Máte krásného syna! :-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama