ROZHOVOR: Dáša H.

2. září 2016 v 8:00 | Standa |  Rozhovory
Minule jste si zde mohli přečíst rozhovor s Kirou, jejíž blog byl pro mě před časem velmi příjemným objevem. S Dášou, která se vám představuje dnes, tomu bylo nejinak - i její blog mě baví a byl jsem potěšený, že souhlasila s rozhovorem. Tak si ho určitě přečtěte a pište dolů svoje komentíky, jak se vám blog Dáši líbí - těším se na všechny reakce.


Kolik ti je let a odkud jsi?

V listopadu mi už bude 20, začínám se cítit hrozně staře. I když si troufnu říci, že svým chování a projevem by mi mohlo být klidně jen 10. Ano, občas jsem hodně dětinská. A vzhledově se všichni diví, že už mám občanku, tipují mě maximálně na 16, což občas polichotí, ale občas taky ne.

Jsem z města aut, Mladé Boleslavi. Ale momentálně žiji s taťkou ve vesničce asi 10 kilometrů vzdálené.

Jak ses dozvěděla o Blog.cz?

Už vlastně ani nevím. Bylo mi v té době zhruba 9, jestli si dobře pamatuji. Svět internetu mě tehdy úplně uchvátil. Milovala jsem ho. No a někdy tou dobou jsem narazila na Blog.cz. Mám pocit, že jsem ani nijak nepřemýšlela, prostě se mi vlastní blog hrozně zalíbil a hned jsem se registrovala. V té době to ale bohužel byly jen "kradené" obrázky, pixelky a další nesmysly. No a od tohoto okamžiku jsem se stala pravidelným návštěvníkem blogů, i když už jsem pak na svůj ani nepomyslela, ale ostatní jsem četla a obcházela stále.

Jak jsi přišla na adresu tvého blogu dasapise.blog.cz?

Nevím, nějak se mi to nevybavuje. Snad asi prostě chvilkový nápad. Nechtěla jsem žádnou přihlouplou přezdívku nebo tak, chtěla jsem psát pod svým normálním jménem. Přezdívek bylo dost. Tak jsem přemýšlela nad adresou a pak to asi nějak vzniklo, vážně nevím jak.

Blog máš relativně krátce, založen byl letos v lednu. Byl to tvůj první blog v životě a jak se ti zatím psaní blogu líbí?

Nebyl můj první jako takový, ale určitě můj první, který se může brát vážně. Psaní blogu mě nadchlo, vážně. Já jsem sice hrozně líný člověk, co rád prokrastinuje. Takže většinu času ležím domu a koukám na anime nebo hraju. Občas si opravdu musím říct, máš v hlavě nápad na článek, mazej psát nebo to zapomeneš. V takových chvílích tedy napíšu jen nadpis článku a o čem zhruba bude, když mám potom někdy chuť psát a zase nevím o čem, otevřu rozepsané a vždy se něco najde.

Za mě je tedy blog top! Člověk se může vypsat, vypovídat, dostat rady a když chce, tak pořád zůstat anonymní. Nebo si nasbírat fanoušky, psát o sobě, o všem o čem chce. Je tu svoboda slova. Myslím, že na odreagování je skvělé jak psaní blogu, tak i jen jejich procházení a čtení článků. Doufám, že mi tahle nadšenost vydrží a neskončím po vydání tohohle rozhovoru. :)

Jsi spokojená s tím, kolik lidí ti komentuje články, nebo máš pocit, že je to málo a chtěla bys víc? Děláš něco pro to, abys na svůj blog přivedla nové lidi? Čteš ty sama nějaké blogy a komentuješ jejich články?

Já miluju čtení komentářů. Obzvláště ty pěkné vždy potěší. Jinak si určitě nestěžuju ani nebrečím, že nemám žádnou velkou návštěvnost. Když se to lidem líbí, tak okomentují, já většinou odpovím a mám z toho ohromnou radost.

Samozřejmě, že by se mi líbilo odpovídat na více komentářů, ale třeba to i časem přijde, nemůžu všechno chtít hned teď. Taky by mi na blog nemusel chodit nikdo, takhle vím, že si tam alespoň občas někdo něco přečte a jsem ráda.

Občas si nějaké blogy prohlédnu a okomentuji. Většinou když nemám co dělat nebo tak, otevřu si nějaký blog a nové hledám přes komentáře, které někde zanechali, dá se tak najít spousta pěkných blogů. Občas někde nějaký komentář nechám, když mám k danému článku co říci, ale rozhodně nekomentuji jen proto, abych měla větší návštěvnost, ta je mi celkem jedno, opravdu. Takže když někdo na můj blog chce narazit, narazí, nikoho nenutím do toho se na něj podívat.

Na Blog.cz mají výraznou převahu dívky. Chtěla bys, aby blogovalo víc kluků, nebo ti to vyhovuje? A komentují tvé články i nějací kluci, nebo to jsou jen holky?

Nijak jsem o tom zatím nepřemýšlela. Bloguje ten kdo chce, ale je pravda, že dívky k tomu mají asi blíže. Teď přemýšlím proč tomu tak je. Napadá mě jen, že kluci jsou od přírody takový línější, nemají tendenci svěřovat se se svými pocity, nepotřebují aby je ostatní chválili. To mi přijde jako rozumný důvod. Tak mi přijde, že jsem zatím narazila asi povětšinou na kluky homosexuály, ty mají blogy docela často, myslím. Teď jsem si vzpoměla na Deníček moderního fotra, ten asi homosexuál nebude. :D Jinak nijak neregistruji, ani mi nevadí, že mi články komentují povětšinou holky, tak nějak mi přijde, že už to k blogování patří. Ale určitě by se v komentářích pár chlapců našlo, dokonce si i nějaké vybavuji a vím, co konkrétního komentovali.

Mnohé blogerky v poslední době ztratily jakékoli zábrany a píší otevřeně o čemkoli: o svých gynekologických problémech, o svém milostném životě, o svých erotických fantaziích, o alkoholicko-drogových zážitcích, o svém znásilnění, zneužívání, depresích, chuti se zabít, apod. Co si o tom myslíš a jak máš tu otevřenost na blogu nastavenou ty?

Myslím, že přesně k tomu blog určen je. Vždyť já ho využívám úplně stejně, dělím se o své deprese a psychické problémy. Na blogu a celkově na internetu můžete být anonymní, což je jedno velké plus. No a díky tomu se můžete světu svěřovat se vším, co vás trápí a bojíte se to někomu říci do očí. Já beru blog trošku jako svou terapii, hodně mi pomáhá se se vším vypořádat a nalézt cestu a tak to mají nejspíše i ostatní, si myslím. Tím, že to napíší na blog, to jakoby někomu řeknou, někdo jim i napíše reakci, odpověď, a oni se hned cítí lépe, spadne to z nich. Je to lehčí než to někomu říct a pomáhá to skoro stejně. Já určitě tuhle otevřenost plně podporuji a nestraním se jí.

Celou komunitu Blog.cz jsi dojala článkem, ve kterém píšeš o úmrtí své maminky. Daly ti něco komentáře pod tím článkem? Zvažovala jsi dlouho, zda takový článek zveřejnit?

Abych řekla pravdu, celou dobu, co jsem ten článek psala, jsem brečela. Jinak komentáře jsou vlastně všechny stejné a shodují se i s názory mých známých. Samozřejmě, že jsem to vše ocenila a byla za všechny ty laskavé komentáře ráda, vykouzlilo mi to hned lepší náladu, když jsem je mohla číst, ale tak je to se všemi komentáři. Ale vesměs vám lidé radí stále to stejné dokola a to většinou proto, že si ničím takovým neprošli. Když pak narazíte na někoho, kdo měl stejný osud, mluví s vámi úplně jinak. Já to ale chápu, člověk se snaží být milý, i když občas jsou některé řeči spíše až otravné. Dám vám jednu radu, když se někomu z vašich blízkých něco takového přihodí, někdo mu zemře, začnou mu deprese, začne být psychicky na dně, nikdy, ale opravdu nikdy, mu neříkejte větu "To bude dobrý, uvidíš, zvládneš to.", ne, nebude to dobrý, už nikdy to nebude ani zdaleka tak dobrý jako to bylo. Ta rána tam zůstane a nezahojí se, je to kec. Řekněte raději něco ve smyslu "Jsem tu pro tebe." nebo tak, nebo stačí když na tu událost nic moc neřeknete, ale budete se o toho člověka pravidelně zajímat a starat, to pomůže nejvíce, víc než nějaká slova vyřčená do vzduchu.

O nezveřejnění jsem ani nepřemýšlela, celou dobu jsem to psala za tím, že si to ostatní přečtou. Dalo mi to hodně, vždy když napíšu nějaký takový článek a vím, že to někdo četl, tak mi to dodá takovou hroznou úlevu, cítím se potom lépe.

Nemáš kvůli tomu, co se ti stalo, někdy pocit, že většina lidí řeší hrozně malicherné problémy?

Občas až moc. Hrozně mi to vadí, jenže s tím nic nenadělám. Já se třeba kvůli tomu vůbec nebavím s holkami, mám jen jednu nejlepší kamarádku od dětství. Holky si celkově pořád na něco stěžují, až je toho na mě moc. Jednou se něco nelíbí jejím rodičům, podruhé klukovi, kamarádkám, pak nemají její velikost v obchodě, odstín rtěnky. Všechny takové věci při kterých prostě mávnu rukou a řeknu si, nevadí, zkusím štěstí jindy. Obzvlášť mě občas vytáčí, když si stěžují a nadávají na své rodiče. To zalezu vždycky někam do kouta a snažím se je nevnímat. Ano, každý si musí občas postěžovat, ale nic se nemá přehánět. Co já bych dala za to mít jejich problémy s mamkou. Pak taky drby. Holky drbají až moc, až je to nezdravé. Proč jim sakra vadí jak se někdo obléká? Proč s tím musí otravovat úplně každého? Proč se pomlouvají údajně nejlepší kamarádky navzájem? Já bych v životě neřekla nic proti své kamarádce, jediné její tajemství co by ji mohlo poškodit, i když jsem neuvěřitelně ukecaný člověk. Proto jsem se jaksi přeorientovala spíše na kluky, co se kamarádství týče. Což je poměrně těžší, ale určitě ne neuskutečnitelné. Občas narazím, to když se nějakému klukovi líbím nebo tak, vždycky mě moc mrzí, že je musím odmítnout. Pak taky například to, že v práci o mě kolují drby, že už jsem spala s půlkou personálu. To jsou ty holčičí problémy a pomluvy. Jinak si ale myslím, že s klukama se baví mnohem lépe, nepomlouvají ostatní, sami sebe navzájem, nehodnotí se mezi sebou, když se něco nepovede, tak to zkusí znovu, nebrečí kvůli tomu půl roku stále dokola. Dá se s nima skvěle pošťuchovat, neberou věci až moc vážně, většinou poslouchají hudbu jako já, hrají hry jako já a sledují filmy jako já, nejlepší kombinace. A jestli se teď ptáte co přítel, tak určitě mu to občas vadí, ale ví, že bych ho nikdy nepodvedla, že ho miluji a vrátím se vždy k němu.

Ježíš, teď jsem psala úplně o něčem jiném než byla otázka, omlouvám se.

Co si myslíš o sebevraždě?

Kolikrát jsem se dostala do situace a tak velké deprese, že jsem nad sebevraždou i přemýšlela. Ono se hrozně lehce řekne, že jí opovrhuji a nepřijde mi jako řešení, ale když se dostanete opravdu do situace, ze které prostě nevíte jak ven a máte jen černé myšlenky, jste nadopovaní prášky a slyšíte kolem sebe jen, že berete všechno až moc vážně a zbytečně, tak není lehké si říci, hele přemýšlíš nad kravinou, běž radši spát. *Fííííha, to je opravdu dlouhé souvětí :D* Ale v "normálním" stavu a při smyslech mi přijde jako to nejhorší řešení. A to ne jen kvůli tomu člověku, ale hlavně kvůli lidem co máte kolem sebe a komu všemu tím ublížíte.

Řekla bys, že jsi typický příslušník tvé generace? Co všechno tě spojuje s vrstevníky a co tě od nich naopak odlišuje?

Těžká otázka, já osobně to nedokážu pořádně zhodnotit, asi by to lépe zhodnotil někdo jiný. Odlišení určitě jedno velká mám. Hodně rychle jsem musela dospět a začít se starat sama o sebe. Když mi bylo 16, tak mamka onemocněla, bydleli jsme sami, ještě s mladším bráchou. Všechno bylo na mě, úklid, vaření, starání se o domácnost, placení nájmu a tak. Hodně lidí v mém věku by to nezvládlo, ne teď ve 20, natož v 16. Takže určitě všechno beru vážněji a domýšlím následky. Taky nemá moc lidí ve 20 psychické problémy a nebojí se vyjít ven, ale na tom už pracuji. Hmmm, teď si přijdu úplně jiná než všichni ostatní, super. Ale chodím i na diskotéku s ostatními, napít se, pobavit se. Uspořádat grilovačku s přáteli, s vodnicí a pivem, snažím se být normální, jako ostatní a užít si mládí.

Není ti líto, že jsi neuspěla v soutěži Blogerka léta? Jaké blogerce bys přála vyhrát a jaká podle tebe vyhraje? (pozn. - rozhovor vznikal ještě před vyhlášením výsledků soutěže)

Vůbec, svou fotku jsem poslala jen z nudy a na zkoušku. Vlastně jsem se ani moc účastnit nechtěla, ano zní to blbě. Ale soutěže krásy mi přijdou trošku povrchní. I když tady to i vypadá, že dost lidí hlasuje i podle toho, jak je zaujal blog, což mi přijde skvělé.

Abych pravdu řekla, nekoukala jsem na ty holčiny vůbec, ani v žádném kole, ani ve finále. Ale určitě vyhraje ta, co si to zaslouží.

Na blogu se mj. svěřuješ se svými psychickými problémy a tím, že bereš antidepresiva. Pozoruješ na sobě nějakou změnu od té doby, co je bereš? Co přesně máš pocit, že to s tebou dělá?

Otupělost. Stanete se opravdu otupělí. Začne vám být pomalu všechno jedno, přestanete normálně přemýšlet. Jinak se to snad ani nazvat nedá. Pro mě to určitě není dlouhodobé řešení, snažím se dostat z nejhoršího a pak je pomalu přestat brát a vrátit se zpět do normálního života. Sice chci studovat farmacii, ale já osobně hrozně nerada beru prášky a cpu do sebe nějakou chemii.

Jinak změna určitě vidět je. Přestala jsem jen ležet v posteli a brečet, mám pořád lepší a lepší náladu. Dokážu se smát, chodit se bavit. Akorát nevím kolik toho je závislé na prášcích, mám k tomu totiž i psychologickou léčbu. Takže rozdíl opravdu cítit je, navíc okolí ho prý pociťuje ještě větší než já osobně. Bojím se toho až je budu muset přestat brát, ale nechci u nich skončit celý život, to raději v depresích. Obzvlášť když víte jaké špatné vlivy to má na vaše tělo a některé chování, viz další otázka.

V jedné knize Maxima Matkina jsem se o antidepresivech dočetl toto: "...Dlhodobé užívanie antidepresív zvyšuje hladinu serotonínu, čo je akože dobre, ale zároveň potlačí obeh dopamínu, čo je teda sakra zle, lebo dopamín je spájaný s citom romantickej lásky. A okrem toho antidepresíva vypínajú sexuálnu energiu a s tým aj orgazmus. A keď máš vypnutý orgazmus, vypínaš tím aj všetky tie chemické látky, ktoré orgazmus spúšťa a ktoré spôsobujú, že vzniká citové puto. Chápeš, keď to užívaš, tak možno žiješ relatívne v pohode, ale zároveň bez lásky. A keď sa pozrieš okolo seba, koľko ľudí to užíva stále, po hrstiach, aby vládali vstať ráno z postele, udržali si prácu a vzbudzovali dojem příčetnosti, aby proste vládali žiť, tak ti vlastne dôjde aj to, že v tomto svete je už láska, ktorá jen tak medzi dvoch ľudí zavíta, rozvíja sa, mení, ale zostáva, že to je zázrak, stále väčšia vzácnosť. Že vzácnosťou je, keď si zamilovaný. Vzácnosťou je orgazmus. Vzácnosťou je túžiť po niekom a chieť byť pre neho všetkým na svete. My šialenci, čo sme stále schopní milovať, sa stávame ohrozeným druhom, raritou, ktorú treba zahnať do rezervácie a fotiť si ich z džípu". Co si o tom myslíš?

Něco na tom opravdu pravdy bude. Já jsem začala s přítelem chodit ještě před tím, než jsem to začala brát, už předtím jsme si vytvořili velké citové pouto. Ale třeba minimálně s tím sexem a orgasmem se ztotožňuji. Občas mám sama na sebe vztek, že si tak nechám utéct toho nejlepšího kluka, co můžu mít. Sex jednou za dva týdny je u nás normální, tedy u mě normální. Nemám na to vůbec chuť, nemám na to vůbec ani pomyšlení, občas se mi to i opravdu hnusí. A to způsobují antidepresiva, to vím. Ale třeba si troufnu říci, že zamilovaná opravdu jsem, po svém příteli toužím, chci ho mít neustále na blízku, chci pro něj jen to nejlepší. Ale je pravda, nevím jestli je to tím, jak moc ho miluji, nebo těmi prášky, že si vůbec nedokážu představit, že bych se znovu zamilovala. Nějak se mi to ne hnusí, ale ježí se mi z toho kůže. Dokážu se bavit i laškovat s tím nejkrásnějším a nejhodnějším klukem, ale stejně nemám vůbec na nic pomyšlení. Kdyby mě teď přítel opustil, tak asi zůstanu sama, nedokážu si najít někoho jiného.

Teď vůbec nevím, jestli jsem odpověděla správně nebo jsem už hodně odbočila, no snad to nevadí.

Na blogu máš článek o svém tetování. Říká se, že kdo s tím jednou začne, u jednoho tetování nikdy neskončí. Myslíš, že to bude i tvůj případ? A jaké máš reakce z okolí na tvé tetování?

Myslím, že určitě. Už mám v hlavě několik představ a návrhů. Mám i vybraná místa, která bych chtěla postupem času zaplnit a zabarvit. Tetování beru hodně jako umění, jsem dost kreativní člověk a myslím si, že se ke mě barevné tělo hodí. Už bych klidně i další měla, ale vadí mi, že se s tím nesmí na přímé sluníčko, tak čekám na zimu, až budu chodit zahalená.

Reakce mám jen kladné, nemám nejlepší paměť, ale myslím si, že záporná reakce ani žádná nebyla. Všichni obdivují můj nápad a význam, které pro mě tetování má. Což se mi samozřejmě ohromně líbí, ráda slýchám jen samou chválu. :D Občas se někdo nejprve zarazil, že ke mě tetování nesedí, že je to pro "zlobivější" holky, ale nakonec stejně všechny dojal můj příběh za tím.

Na svém blogu píšeš, že si ráda povídáš se svým autem a elektronikou. To mě docela zaujalo - mohla bys mi trochu přiblížit, co tak přibližně může člověk říkat svému autu nebo třeba mobilu? Nějak si to neumím představit :D A říkáš jim to všechno fakt nahlas, nebo jenom v duchu? :D

Říkám jim to opravdu nahlas, klidně i mezi lidmi. Když mi třeba upadne mobil na zem, tak se mu omluvím, když se zasekne, tak se mu snažím domluvit. Když v autě někoho předjíždím, tak mu říkám třeba něco ve smyslu, že je šikovný, že to zvládne. Když mě někam doveze po dlouhé cestě, tak mu poděkuji, to je náš rodinný zvyk, děláme to každý. Třeba příteli to přijde divné, říká mi, že jsem blázen, ale já jsem asi tak moc dobro srdečná, že i věci beru tak, že mají nějaké city.

Jak sis užila prázdniny? Byla jsi někde u moře s přítelem, nebo tak?

Byli jsme v Bulharsku. O tom se asi ani rozepisovat znovu nemusím, mám o tom článek. Nessebar, malý pěkný hotel na pláži. Strávili jsme tam 14 dní, hned bych se vrátila zpět. Jinak mám prázdniny spíše pracovní. Dělám za kasou v Kauflandu. Prodávání jako takové mě i celkem baví, ale některé ty lidi bych opravdu praštila. Jinak chodíme na takové ty obyčejné jednodenní výlety, na hrad, zámek nebo tak. Ale čtyři měsíce mi přijdou až moc, hrozně moc se zase těším do školy, chybí mi učení. Ano, mě to opravdu baví.

Na jaře jsi maturovala. Jak na to s odstupem několika měsíců vzpomínáš a kam jdeš na podzim na vysokou školu? Těšíš se?

Už by mě nikdo znovu k maturitě nedokopal. :D Je mi jasný, že některý zkoušky na vysoké budou snad ještě horší, ale stejně. Já jsem hrozný perfekcionista a puntičkář, takže mám opravdu kvalitně a navíc ručně sepsané všechny otázky, ručně nakreslené obrázky a tak. Měla jsem harmonogram kdy se co učit, všechno až do nejmenšího detailu bylo naplánováno, i sprcha nebo jídlo.

Na vysokou se chystám do Hradce Králové, na farmacii. Je to můj vysněný obor, už několik let zpátky, kdy mě začala hodně zajímat chemie a věděla jsem, že to chci skloubit s pomocí lidem. Tak snad to zvládnu. Sice musím na kolej, která je pro mě jako noční můra, té se opravdu bojím, ale jinak si myslím, že to bude skvělých 5 let. (Doufám, že jen 5 :D)

Sledovala jsi olympiádu v Riu a fandila našim sportovcům, nebo tě tohle vůbec nezajímá?

Popravdě, letní olympiáda mě nebaví, nějak nemám nadšení do těch sportů. Koukám na zimní, to jo, ale letní nesleduji. Když jsem náhodou narazila na nějaký článek o tom, že jsme vyhráli nějakou medaili, tak jsem si ho přečetla, abych věděla kdo a proč a tak, ale nevyhledávám to konkrétně. Zimní je pro mě větší zážitek, přijde mi celkově taková rychlejší a svižnější, jak mají třeba lyže, brusle nebo tak. Vím, že jako malá jsem třeba koukala s tátou na skoky do vody, to se mi moc líbilo. Taky to byl jeden z mála sportů, kde taťka mohl fandit svému nároďáku, Maďarům.

S jakým blogerem by sis tu někdy v budoucnu chtěla přečíst další rozhovor?

Žádný konkrétní mě nenapadá. Vlastně nemám ani žádný konkrétní blog, na který se stále vracím, čtu je náhodně. Takže určitě s někým skvělým, koho ještě neznám.



--


Dáša H., autorka blogu dasapise.blog.cz

 

24 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nymeria Nymeria | Web | 2. září 2016 v 12:59

Dášoooo! No tak to teda fakt čumim :DDDD člověk otevře blog.cz a tam známá tvář! :DDDD
Zdarví, Terka Koukalová! :DDDD

2 Anna Anna | Web | 2. září 2016 v 13:07

Jeeej... Konečně přítel. Nejsem jediný divňous co mluví s věcma! Když mi přítel poprvé půjčil auto, tak mi ho málem hned zase sebral, potom co jsem prudčeji startovala , motor burácel a já pak auto pohladila po palubní desce se slovy Promiň puňťo, příště to bude lepší. :-)

3 Bedny Bedny | 2. září 2016 v 14:30

Další,koho znám. Tuhle princeznu mám dokonce v "affs"

4 I am Jane I am Jane | Web | 2. září 2016 v 18:23

Já Dášu neznám :-( ale je velká kočka :-) .

5 Hanka Hanka | Web | 2. září 2016 v 21:51

Neznám, ale moc zajímavá blogerka...

6 brunett-live brunett-live | E-mail | Web | 3. září 2016 v 20:21

Moc krásný rozhovor! Ať se ti s blogováním pořád daří :)

brunett-live.blog.cz

7 Sonya Sonya | E-mail | Web | 4. září 2016 v 18:08

Na tento blog som tuším ešte ani nenarazila. Takže sa mrknem.
Ale WTF čo zas má s tými antidepresívami?! Otupenosť? Sakra, to sa chceš holka radšej utápať v depresiách, ktoré z teba spravia hoci aj ležiacu zombie? Nevieš, aké to je, nemôcť celé dni vyliezť z postele a chcieť jediné, a to zomrieť? Neznášam, keď ľudia šíria o psychiatrických liekoch takého bullshity. Ale čo. Nik ju nenúti brať to, ale potom nech nenarieka. Aj také prípady poznám. "AD ti zmenia osobnosť, otupia ťa, spravia z teba zombie" a blah-blah, a potom jedným dychom dodajú: "A nemáš niečo, čo by mi z tej depresie pomohlo?"
Ah, s týmto mi slečna mierne zdvihla žlč :D

8 Lore Lore | Web | 4. září 2016 v 18:54

No to se na ty fotky ze soutěže musím podívat znovu, jaktože neuspěla, když jí to tady tak sluší! Ach, nekvalitní fotka, taková škoda :(
Ale jinak je slečna v rozhovoru sympatičtější než na blogu. Hlavně máme stejný cíl s tou farmacií :)

9 Daisy Daisy | Web | 4. září 2016 v 22:48

Slečna je evidentně silná osobnost. Avšak já osobně si myslim, že v tom, co se jí stalo, neni sama. Každý má určitý životní příběh. Nějakou ránu. Alespoň lidé kolem mě i já sama. To možná i díky blogu zjistila :). A proto je blogování super :).

10 in-theclouds in-theclouds | Web | 4. září 2016 v 23:17

Neviem, asi som jediná, ale mňa slečna vôbec nezaujala, ani blogom (lebo hauly, recenzie píše každá druhá) ani tým,a ko sa opúšťa a spolieha sa na lieky. Nie každý máme život ružový.
P.S. - viem, aké to je, prejsť si podobnými vecami, ako slečna, takže žvásty o tom, že neviem, aké to je, mi netreba :D

11 Sonya Sonya | E-mail | Web | 5. září 2016 v 0:58

[10]: Čo je zlé na užívaní liekov?

12 inspiracenauteku inspiracenauteku | Web | 5. září 2016 v 17:56

Teda, to je snad první blogerka s kterou je rozhovor, která mi prostě něčím nesedí.

13 Dáša H. Dáša H. | E-mail | Web | 6. září 2016 v 19:20

[7]: Já jsem si depresema prošla, ležala v posteli a nebyla schopná ani otevřít oči. Vím co to je. Ale nelíbí se mi, že s těma lékama nejsem taková, jaká jsem bývala a čím méně je beru, tím je to lepší a vrací se to zpět. Takže se těším, až je nebudu brát vůbec a budu zase snad zpět a svá. Navíc nacházím více a více nových způsobů jak se z toho všeho dostat, než jsou prášky. A že jich je dost.

[10]: Nevím jestli jsem to napsala špatně nebo jsi špatně četla, ale já se určitě na léky nespoléhám, naopak mi vadí je brát, ale každý jsme jiný a zvládáme to jinak. Jestli si to ty zvládla sama a bez léků, tak klobouk dolů, já začala opravdu hodně trpět a nebýt léků, tak se zabiju, bohužel.

14 Sonya Sonya | E-mail | Web | 7. září 2016 v 11:00

[13]: V tom prípade si myslím, že máš skrátka blbé lieky. Ale samozrejme je lepšie fungovať bez nich, s čím držím palce.

15 cincina cincina | Web | 8. září 2016 v 20:14

Zajímavý rozhovor, slečna mě zaujala a na její blog se určitě mrknu:)

16 Eliss Eliss | Web | 9. září 2016 v 12:51

Je moc sympatická :-)

17 Péťa Péťa | Web | 13. září 2016 v 14:08

Blogerku jsem neznala, ale působí moc příjemně, sympaticky. Na svůj věk se navíc zdí hodně vyspělá, což možná ovlivnila smrt její maminky. Je to smutné. Doufám, že slečně bude už jenom líp a přeji jí úspěch s jejím blogem :)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama