ROZHOVOR: Yominis

22. června 2016 v 8:00 | Standa |  Rozhovory
Ačkoli je na Blogu skoro 8 let, možná jste o ní dosud neslyšeli. Což je škoda, protože její blog určitě stojí za pozornost. A nejenom proto, že se na něm "nevážně" píše o "vážných" věcech. Seznamte se se skvělou blogerkou Yominis z blogu yominis.blog.cz.


Kolik ti je let a odkud jsi?

Je mi 26 let a už několik měsíců pláču, že i poslední zbytky mého dětství jsou nenávratně pryč. Už ani zákon si o mně teď nemyslí, že jsem dítě. Pocházím z Plzeňského kraje.

Studuješ, pracuješ…?

Jsem čerstvý absolvent Právnické fakulty UK v Praze. V květnu jsem konečně dodělala poslední státnice, takže mám Mgr. a je ze mě oficiálně vystudovaný právník. Nejvtipnější bylo, že první místo, kde jsem měla uvedený titul, byla nemocniční postel. Z učení na státnice jsem si odnesla trombózu. Co na to říct? Nemocnice mě prostě milují.



Jak jsi přišla ke své přezdívce? Má nějaký význam?

Je to už věky věkův, co jsem ji vymyslela. Byla bych ráda, kdyby s ní byl spojený nějaký vtipný příběh, ale bohužel. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem tehdy chtěla na nějaké stránce použít jako přezdívku "Yomi", ale někdo mě předběhl. Tak jsem zkusila "Ignis". A zase nic. Tak jsem je prostě zkombinovala dohromady. A "Yominis" byla na světě.

Co tě přimělo si založit blog?

Hrozně jsem tehdy měla chuť psát, vypsat se ze všeho, co se mi honilo hlavou. A nestačilo mi k tomu jen pár krátkých vět hozených na zeď na nějaké sociální síti (které tehdy stejně byly teprve v plenkách). Taky jsem chtěla sdílet s ostatními, co mě zrovna bavilo.

V tomhle duchu píšu blog až doteď.

Tvůj blog bude na podzim slavit 8 let existence, to je hodně dlouhá doba. Změnil se na tu dobu nějak? Stydíš se za svoje staré články? Měla jsi v průběhu těch let období, kdy tě psaní blogu omrzelo a měla jsi chuť ho zrušit?


Když jsem začínala psát, byla jsem těžká puberťačka. A na blogu to bylo setsakramentsky poznat. Když se občas podívám na starší články, mám chuť strčit hlavu do písku jako pštros a předstírat, že: "Ne-e, dámy a pánové, to jsem nepsala já…"

Ale je v tom i nostalgie, člověk normálně na spoustu věcí ve svém životě zapomene. Mně se to díky blogu nestane. Navíc mi to připomíná, že i já jsem ne tak dávno byla totální pubertální střevo. Dost mi to pomáhá uklidnit se a nesoudit, když náhodou narazím na blog nějakého nevyrovnaného teenagera.

A co se blogových pauz týče, bylo jich docela dost. Většinou mě donutily okolnosti, učení, škola, nemoc... ale byly chvíle, kdy jsem prostě neměla chuť psát. Tak jsem nepsala. Vždycky to ale byly jen prázdniny, blog rušit zatím nehodlám.

Tvůj blog spoustu lidí zasáhl otevřeností, s kterou jsi líčila průběh své nemoci. Můžeš čtenářům tohoto článku přiblížit, co tě potkalo, a jaká byla cesta za tvým uzdravením?

Kdykoliv jsem to někomu vyprávěla, vyděsili se, když jsem začala začátkem. Tak tedy konec: Jsem už oficiálně zdravá a chodím jen na preventivní kontroly.

A teď k vyprávění... Před rokem jsem byla na malé rutinní operaci, odstranění cysty. Všechno se zdálo úplně v pořádku až do doby, než přišly výsledky histologie, které ukázaly, že v té cystě jsem měla schovaný zhoubný nádor. Diagnóza: Rakovina.

Nastal nemocniční kolotoč. Po první operaci přišla druhá, rozsáhlá. Nevěděli, kam všude se mi mohly rakovinné buňky dostat, tak jsem přišla o slepé střevo, hromadu uzlin a další zbytečnosti. Ze zbytku aspoň vzali vzorky. A pak půl roku chemoterapií. Byl to občas hnus, často otrava a někdy i legrace. Věřte mi, jenom málokdo má černější humor, než ženské čekající na onkologii na svoji "dávku".

Na blogu jsem byla otevřená, protože myslím, že je to potřeba. Spousta lidí pořád ještě věří, že rakovina je finální diagnóza. Konec, útrum, smrt. Ale tak už to dávno není. Jenomže jak to mají zjistit, když je mluvení o téhle nemoci pořád takové tabu? Jsou věci, o kterých se musí mluvit. Abychom se jich přestali bát. A proč bych s tím nemohla začít zrovna já? Snažila jsem se ukázat, že v tom nejsme sami a je třeba brát to s humorem a nadsázkou, pak se dají i takovéhle karamboly přečkat snáz. Navíc jsem se chtěla pochlubit fotkami, protože věřte mi, v šátku jsem vypadala zatraceně dobře.



Vědí lidé v tvém okolí o tvém blogu, nebo ho před nimi tajíš?

Většina mých kamarádů a rodiny o blogu ví a čtou ho. Vždycky jsem se snažila držet toho, že na blog píšu jen věci, které bych se nestyděla říct nikomu do očí (čímž v podstatě říkám, že jsem schopná na sebe vykvákat prakticky všechno). Jenom to má nevýhodu v tom, že když se vidíme po delší době a já jim chci vyprávět nějakou veselou příhodu, zastaví mě po pár slovech s tím, že: "To už jsem četla na blogu."

Na blogu máš v záhlaví svoje fotky. Chtěla bys, aby to tak bylo na každém blogu, nebo ostatním jejich právo na anonymitu nebereš?

Každému, co jeho jest. Dost lidí má blog jako tajný deník, kam se chodí vypsat z toho, co nemůžou říct otevřeně. Tam je anonymita pochopitelná a já jim to rozhodně neberu. Stejně tak nevidím důvod, proč by někdo musel nutně přidávat svoje fotky na blog, který je zaměřený třeba na recenze filmů nebo grafiku. Na druhou stranu přiznávám, že mám radši, když v deníkových článcích fotky jsou. Přijde mi to pak mnohem osobnější a líp to přiblíží celou situaci a děj. Člověk má tak trochu pocit, že to prožívá s autorem. To jsou obvykle blogy, na které se vracím.

Přišel za tebou už někdo na ulici se slovy "Jéé, ty jsi přece Yominis"?


Zatím ne. Ti z mého okolí, co čtou můj blog, obvykle znají i moje jméno a nemají potřebu se takhle ohlašovat. A Praha je docela dost velká na to, abych se v ní úplně ztratila. Navíc pokud je mi známo, nejsem nějak celorepublikově známá blogerka. Nejvíc čtenářů jsem měla během nemoci a to jsem mezi lidi zrovna moc nechodila, aby na mě někdo "něco neprsknul".

Pokud se nepletu, ty žádné blogy na Blog.cz nečteš? Mezi blogery se má za to, že čtení a komentování blogů funguje "na oplátku" - já přečtu a okomentuju tvůj článek, a ty zase můj. Proč by někdo měl číst tvůj blog, pokud toto nedodržuješ?


Á, mylná informace. Blogy ostatních čtu a ty autory, co mi poslali komentář, 100% navštívím. Zajímá mě, jaká sorta lidí čte můj blog. Ale chápu, jak tohle vzniklo. Občas mi trvá dny (během některé z blogových pauz i týdny), než se podívám, a občas pak zanechám komentář i u měsíce starých článků, které mě zaujaly. Přiznávám, že celé to povinné komentování a "obíhání" blogů moc v lásce nemám. Buď se mi něco líbí, nebo ne.

Je dokonce dost blogů, které pravidelně čtu, a jejich autoři o mojí existenci nemají nejspíš ani tušení. Obvykle to jsou blogy, u kterých se mi líbí články, ale špatně píšou komentáře. Jsem na blogu už 8 let a ještě pořád jsem nepřišla na to, jak má vypadat smysluplný komentář na článek plný poezie. A pak tu jsou blogy, jejichž autoři mě sice čtou, ale jejich blog mi osobně nic neříká. Tak než abych psala nepravdivý nebo bezduchý komentář, radši nepíšu nic. Jen ze slušnosti navštívím, podívám se, jestli se něco nezměnilo, a jedu dál.

Myslím, že člověk by měl blogy číst, protože ho baví, a ne proto, aby pro ten svůj sbíral komentáře.



Kolik stálých čtenářů (odhadem) máš? Jsi spokojená s návštěvností svého blogu?

Nemám nejmenší tušení. Jestli bych si ale měla tipnout, tak... 40-50? Minimálně 30 jsem schopná říct jménem/přezdívkou, i když velká část z nich nikdy nenapsala ani jeden komentář. Dost lidí ale jenom navštíví, přečte článek nebo dva a zase zmizí v blogovém moři.

S návštěvností problém nemám. Je hezké, když vím, že lidi moje články zajímají a čtou je, ale na mém psaní to nic nemění. Mám to tak i v životě. Radši pár věrných přátel než hordy kamarádů. Jen u posledních článků jsem chtěla, aby je přečetlo co nejvíc lidí. Jak říkám: Jsou témata, o kterých by se psát mělo.

O čem na blogu píšeš nejčastěji a jak se rozhoduješ, o čem (ne)psát?

Vždycky záleží na náladě. Nejčastěji píšu ze svého života, takže co se zrovna přihodí. Někdy mám v plánu napsat něco zajímavého i týdny, než se dokopu článek opravdu sesmolit. Většinou se vyhýbám politice, ale když mě něco pravdu rozčílí, stane se, že mi na klávesnici ujede ruka. Jinak je ale můj blog "Já, já a zase já" (Kdo si vzpomněl na scénu Krok za krokem a Karen u zrcadla, má u mě plusový bod).

Jak se díváš na devadesátky?

Těžká nostalgie. Devadesátky jsou moje dětská léta. Pamatuju si na příšerné oblečení (zvonáče!), tancování na dětské diskotéce na písně Dády Patrasové a na náš milovaný kazeťák (a přetáčení kazet pomocí tužky). Připadám si hrozně stará, když si uvědomím, že někteří z dnešních blogerů nejspíš nikdy v ruce nedrželi disketu (nedávno jsem musela jednomu dítěti vysvětlovat, co vlastně je ta ikonka pro uložení). Moje dětství bylo super. Ale že bych zrovna potřebovala devadesátky vrátit, to zase ne. Myslím, že "Čágo bélo, šílenci" už znovu slyšet nemusím.

Patří na český blog angličtina?

Pořád je tu dost lidí, kteří anglicky neumí, hlavně starší generace blogerů. Na druhou stranu překládat písničky z angličtiny je dost otrava a člověk musí umět dost dobře, aby to zvládl. A to vůbec nemluvím o českém překladu anglického překladu japonského textu. Au.

Nebo se tu bavíme o náhodných anglických slovíčkách zamíchaných do českého textu? Tak těm zrovna moc nefandím. Anglicky umím vcelku obstojně, ale takhle volně hozené, protože byl autor moc líný přemýšlet nad tím, jak se to píše česky, nebo chtěl vypadat "cool"? Ne, to mi vadí. Ruší mě to a číst takový článek je vysloveně otrava.

Na druhou stranu jsem až po letech psaní zjistila, že moje oblíbená hláška "Hraju si na hermita" (tj. "Zase se straním lidí a nechce se mi mluvit a psát"), vlastně vůbec není česky, jak jsem si myslela, ale hermit je anglické slovíčko pro poustevníka. Nějak se mi to v hlavě pomíchalo. Takže nemám moc co kritizovat.



Patří do článku na blogu pozdrav?

Líbí se mi tam.

No tak, přece nejsem jediná, kdo má rád, když si přečte, že mu někdo přeje hezký den? Ale sama ho často nepíšu. Ani nevím proč.

Nabídl ti už někdo v souvislosti s tvým blogem spolupráci?

Ne. A ani se tomu nedivím. Zaměření mého blogu nedává zrovna moc prostor k nějaké reklamě. Jsem sebestředná, až to bolí, většina mých článků je o mé maličkosti. Nedivím se, že potenciální partneři utíkají, jen můj blog otevřou. Navíc nepřispívám pravidelně a moje "blogové prázdniny" můžou trvat od pár dní do pár měsíců. Jak říkám, taky bych si nic nenabídla.

Korumpují se blogeři PR články?

Myslím, že pokud někdo píše PR články, měl by to otevřeně přiznat. Ráda si utvářím vlastní názor a chci vědět, na čem jsem. Když někdo dostává zdarma kosmetiku, knížky a podobně a píše na ně recenze, přijde mi jenom fér upozornit předem. Pár lidí, jejichž blogy sleduji, to tak dělá a nemám s tím problém. Ale jinak jsem proti.

Mezi blogery se rozhovor na Srdci Blogu vnímá jako "pocta". Jak to vnímáš ty?

Na blogu jsem celé roky a vždycky jsem se považovala spíš za méně známou blogerku. Takže když se můj článek o rakovině objevil na úvodní stránce, dost mě to překvapilo. A pak přišla nabídka na rozhovor a já jenom kulila oči. Jsem moc ráda, že jsem tuhle příležitost dostala.
 

27 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 22. června 2016 v 8:30

Zdravím tě. Dodnes jsem tě nevnímala, ale nakouknu. Chápu, že psaní o tvé nemoci není příliš atraktivní, ale pokud o ní píšeš bezprosředně a navíc jsi pěkná holka, je prospěšné tě na Blog.cz mít. Ani se nedivím, že tě vybrali na titulku. Taky mám občas nosné nápady a taky mám občas pauzy. To je myslím normální a není třeba smutnit. Přeji ti nadále pevné zdraví a jdu nakouknout. Nejspíš až večer, kdy už budou okopané záhonky po lijáku a trochu chladu. Měj se a piš podle chuti, prostoru a času... ;-)

2 Opica Opica | Web | 22. června 2016 v 8:34

Jeeeeeej další známá blogerka! :-) Přiznám se, že jsem ji četla už dřív a když pak přišly ty články o rakovině, tak mě to taky lehce vyděsilo. Ale Yominis je obdivuhodná a hlavně strašně vtipná :D a jsem fakt ráda, že to všechno dobře dopadlo. Ze státnic dostat trombózu, moc pěkný :D ach jo. Pořád říkám, že učení je škodlivý, mně se z posledního zkouškový teda udělal akorát exém a nachlazení :-D. Každopádně skvělý rozhovor, skvělý výběr blogerky :))

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. června 2016 v 11:14

Velmi dobrý rozhovor s člověkem zajímavým hned z několika různých úhlů. Už se těším na články! :-)

4 Fredy Fredy | Web | 22. června 2016 v 11:37

blogerka mi příjde zajímavá, určitě mrknu na její blog :-)  ;-)

5 Ginger White Ginger White | Web | 22. června 2016 v 14:34

Velmi čtivý rozhovor a blogerka mě moc zaujala. Na její web se rozhodně kouknu. Slečna je hezká a v hlavě to má zřejmě dost srovnané, i když nelze soudit po jednom rozhovoru, že? :-D Víc takových rozhovorů s více takovými lidmi by blogu.cz prospělo. :-)

6 sarushef sarushef | Web | 22. června 2016 v 14:52

Moc sympatická slečna :)

7 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 22. června 2016 v 15:20

Zrovna Yominis mám v oblíbených už delší dobu, takže tenhle rozhovor mi udělal velkou radost.
A jenom mě utvrdil v tom, že jí mám uloženou pod správným názvem :-)
Jako optimistku Yominis :-)

8 Leník Leník | Web | 22. června 2016 v 17:27

Moje oblíbená blogerka! Pravidelně navštěvuji její blog a byla jsem HODBĚ ráda, když se její rozhovor objevil! :-)

9 I am Jane I am Jane | Web | 22. června 2016 v 18:42

Yominis přeju moooc zdravíčka a štěstíčka :)

10 userka userka | E-mail | Web | 22. června 2016 v 20:26

Na Yominis jsem narazila už dávno a přečetla pár článků, ale zrovna to bylo v době, kdy jsem na čtení přestávala mít tolik času, takže věrný čtenář nejsem. Ale je to jedna z blogerek, kterou si pamatuju (což je u mě úspěch). Přeju do života už jenom štěstí.

11 Antea Antea | Web | 22. června 2016 v 20:38

Blog znám a autorku velice obdivuji, jak se poprala se svou nemocí a dokázala o ní s humorem psát. :-)

12 JB JB | 22. června 2016 v 22:53

Chtěl bych mít tolik síly jako Ty :-)

13 Luci Large Luci Large | E-mail | Web | 23. června 2016 v 6:51

O tejto blogerke som ani nevedela, čo mi je ľúto. Podľa fotky som ju považovala možno za jednu denníkovú blogerku, ale po prečítaní si myslím, že ma oveľa väčšiu úlohu v tomto svete. Všetkým ukázať aká je rakovina zákerná a zároveň ukázať, že aj jej sa dá "ľahko" zbaviť, ak sa chce. Ja by som sa bála toľko dní stráviť v nemocnici. (Aj keď na to si človek už asi zvykne a patrí to k jeho životu.  Bojím sa ihiel, bojím sa zubárov (asi preto, nemám jeden predný zub, ale čo je to v porovnaní s Yominis, ktorej choroba mohla vziať viac, než mne?). Každopádne neviem, či budem pravidelný čitateľ, ale pozriem sa (možno) niekedy. ;-)

14 A. l Our-Health.blog.cz A. l Our-Health.blog.cz | Web | 23. června 2016 v 10:53

Blog vidím poprvé, ale hned po tomto rozhovoru je vidět, že to bude jeden z mála smysluplných blogů. Obdivuji autorčinu upřímnost a že se neschovává. Přeji do života jen to dobré :)

15 m. m. | 20. července 2016 v 13:16

S tím vyprávěním historek, co už lidi četli na blogu, to mám stejně, ale jen u pár lidí naštěstí :) Horší je, když ani nic vyprávět nechci, naopak za mnou někdo přijde s tím, že jsem na blogu psala XY, a chce se o tom bavit a rozebírat můj názor. Často se ukáže, že mluví o nějakém stoletém článku, o němž už ani nevím, a s jehož názorem se třeba už ani nemůžu tak docela ztotožnit. No ale to se taky nestává až tak často.

Jinak každopádně dobrý rozhovor, zajímavá blogerka, nezvyklé téma a nezvykle pozitivně pojaté, o to ještě zajímavější.

Btw taky jsem měla časy, kdy jsem na sebe i druhé do blogu vyžvanila kdeco. Teď, když to čte můj přítel, a analyzuje pomalu každé moje slovo, už to neni vono... :P :D

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama