ROZHOVOR: Jirka

19. května 2016 v 8:00 | Standa |  Rozhovory
Rozhovory s muži se zde moc často neobjevují, protože mužů na Blog.cz moc není. O to více potěší, když se podaří narazit na zajímavého blogera, kterého vám tato rubrika může představit. Jirka z blogu zijujenjednou.blog.cz takovým zajímavým blogerem bezpochyby je.


Kolik ti je let a odkud jsi?

Za necelých 8 měsíců mi bude 30 let. Vlastně když se nad tím tak zamyslím, ten čas ubíhá nějak hodně rychle. Pro mě je ale důležité, že vnitřně, ale i co se životních zkušeností týká, se cítím mnohem mladší. A odkud jsem, to musí být každému čtenáři mého blogu jasné. Narodil jsem se a celý život žiju v úžasném jihočeském městě, které na soutoku řek Vltavy a Malše před 751 lety založil Přemysl Otakar II., a na které nedám dopustit. Jsem tedy z Českých Budějovic.

Ty máš docela zajímavou práci. Mohl bys ji více přiblížit?

Tak své práci jsem na svém blogu věnoval jeden samostatný článek, ale rád to nějakým způsobem shrnu. Pracuji pro Česko-Slovenskou filmovou databázi, kterou asi většina lidí zná pod zkratkou ČSFD. Tam mám na starosti tvorbu a aktualizaci TV programů pro české a slovenské stanice, přičemž momentálně to je 81 stanic. Není to práce programátorská, nýbrž administrační, tzn. když má nějaký seriál, film nebo pořad českou televizní premiéru, znamená to buď mu založit na té databázi úplně nový profil (pokud tam ještě není), případně aktualizovat údaje o něm (přidat český či slovenský název, přidat český či slovenský obsah děje) a pak ho ještě vložit do toho televizního programu. A samozřejmě to obnáší i hlídat si změny v programu, občas totiž není úplně lehké orientovat se v těch změnách na poslední chvíli, které některé televizní stanice tak rády a často dělají. Mít pak ten program aktuální mnohdy vyžaduje kontrolovat neustále pracovní mail a počítat s tím, že kdykoliv může jakákoliv stanice udělat nepředpokládané změny ve vysílání. Ale má práce mě samozřejmě baví, po těch dvou a půl letech, co ji dělám, ji už perfektně ovládám a dá se říci, že se z toho stala taková milá rutina. A tahle práce má samozřejmě mnoho nesporných výhod. Nejsem svázán pevnou pracovní dobou, kdykoliv potřebuji volno, tak si ho udělám, odpadá mi i cestování do práce, jelikož to je práce z domova, a nejsem v každodenním kontaktu se zaměstnavatelem, takže na mě není vyvíjen po pracovní stránce absolutně žádný tlak. Oproti tomu nevýhodu této práce spatřuji v tom, že je to práce samotářská, mimo jakýkoliv kolektiv, a k tomu jí vykonávám v prostorech, kde i žiju. Tím pádem jsem v podstatě stále v neměnném prostředí, takže to občas může solidně lézt na mozek, ale mnoho možností, jak trávit volný čas, to spolehlivě vyváží. V tuto chvíli bych rozhodně neměnil, protože ta svoboda a volnost, kterou mi tato práce dává, je pro mě velmi důležitá a maximálně mi vyhovuje.




Co tě přimělo si založit blog?

Touha svěřovat se se svými zážitky. A ukázat, že změna je možná, a že i když je člověk na dně, může se z toho dna zcela sám zvednout a začít svůj život měnit. Blog jsem zakládal v jakémsi velmi zvláštním rozpoložení a živě si to vybavuji. Sobota 28. únor 2015 kolem osmé hodiny večerní, já v celém bytě sám a do toho jsem měl za sebou svou první propařenou noc v baru. A zjistil jsem, že mám vlastně super zážitek a nemám se o něj s kým podělit, protože vedu samotářský život. A protože můj písemný projev byl vždy obstojný, zkusil jsem to. Ale věděl jsem, že abych svůj blog nějak odstartoval, musím se ohlédnout zpět do minulosti a přiblížit, jaký jsem byl, takže jsem nezačal psát o současnosti, i když jsem věděl, že se k ní brzo na svém blogu dostanu, ale začal jsem psát o minulosti. A nepočítal jsem absolutně s tím, že by můj blog mohl někoho zajímat, že by mi na něj někdo chodil, natož že by mi někdo moje články komentoval. Primární účel jeho založení byl v tom svěřovat se se svými zážitky, myšlenkami, pocity někam do vzduchoprázdna, protože moje samota už byla k nesnesení a měl jsem toho v sobě tolik, co jsem chtěl ze sebe dostat, ale nebylo jak to ze sebe dostat. Dnes jsem rád, že jsem do toho šel, protože můj blog mi hodně pomáhá v třídění zážitků a myšlenek.

Co vyjadřuje jeho adresa - zijujenjednou.blog.cz? Je pro tebe blog něco jako terapie?

Nad adresou blogu jsem příliš dlouho nepřemýšlel, ta mi vyvstala během vyplňování registračního formuláře na mysli tak nějak automaticky. Ta tři slova "Žiju jen jednou" přesně odráží můj styl myšlení poté, co jsem začal svůj život měnit, a kromě toho si zpětně uvědomuji, jaké mám štěstí, že na tomto světě stále ještě mohu být a žít svůj život, protože od smrti mě 10 let zpátky po srážce s autem dělil jen um lékařů, kteří mi několikrát na operačním sále nahodili srdce, když došlo k jeho opakovaným zástavám. Prostě žijeme jen jednou a život je příliš krátký na to, abychom se utápěli v sebelítosti, abychom litovali, že jsme něco neudělali, abychom ztráceli svůj čas s někým, kdo si ho nezaslouží, prostě abychom ho nežili naplno. Odmítám ztrácet svůj čas, který mi byl na tomto světě dán, s někým, kdo si to nezaslouží. Odmítám si hrát na něco, co nejsem, protože pak už bych to nebyl já. Odmítám dělat věci, které se mi příčí, jen proto, že je dělají všichni ostatní. Odmítám jít s davem, když to tak necítím. Odmítám vše, co mi není příjemné a při čem se necítím dobře. Na to vše nemám ve svém životě čas, protože žiju jen jednou a ten čas mi nikdo nevrátí. A ano, blog je pro mě svým způsobem určitá forma terapie, možná ho považuji i za svou soukromou zpovědnici. Ač by to u mě možná stálo za zvážení (v minulosti tedy určitě), nikdy jsem nebyl ani u psychologa, ani u psychiatra. Má touha po samostatnosti mě dovedla k tomu, abych si vždy pomohl sám. Tak jsem si zřejmě jako náhradu za sezení u odborníka zvolil psaní blogu. A je to fajn. Když se potřebuji vypsat, tak se vypíšu a potom je mi mnohem lépe.

Vědí lidé v tvém okolí o tvém blogu, nebo ho před nimi tajíš?

O svém blogu jsem se několikrát zmínil na svém soukromém Facebooku, kde se ale počet mojich přátel pohybuje v řádech desítek, nikoliv stovek lidí, ani nevím, kolik z těch lidí si ho někdy přečetlo. Jinak ale o něm moc nemluvím, respektive pokud si to tak nějak rychle sesumíruju v hlavě, z očí do očí jsem o něm řekl jen jedinému člověku, kamarádce, která je pro mě velmi důležitá, a o níž se tam občas zmíním. Jinak svému blogu žádnou reklamu nedělám a příliš ho nezmiňuji, což ale není tím, že bych se za něj styděl, nebo že bych si nestál za tím, co na něj napíšu. Prostě nemám tu potřebu o něm mluvit.

Tvůj blog mě šokoval tvou otevřeností. Nebojíš se, že by se ti mohlo vymstít psát na internetu takto otevřeně o sobě?

Co je lepší? Vypsat se ze všeho, co mě nějakým způsobem dusí, trápí či rezonuje v mé hlavě, na svůj blog, nebo dát důvěru nějakému člověku a tím vším zasypat právě jeho? Přitom takový člověk může mít plnou hlavu svých vlastních starostí. A kde mám jistotu, že ten člověk si to nechá pro sebe? Zneužít se dá všechno, a kdybych takhle přemýšlel, nemohl bych se nikdy otevřít životu a světu. Ano, jsem maximálně otevřený. Možná až příliš otevřený. Ale téměř celý svůj život jsem byl naopak uzavřený a vše dusil v sobě. Vše co mě trápilo, vše co mě dusilo, všechna ta psychická lejna (napsal bych to klidně sprostěji, ale budu slušný), ve kterých jsem se topil, jsem dusil v sobě. Nebyl kolem mě nikdo, kdo by mi od toho ulevil. To, že jsem otevřený na svém blogu, je jen důsledek toho, že už si nechci znovu prožívat tu uzavřenost, že už se nechci vracet tam, kde jsem byl. A i když už ve svém životě nyní konečně mám někoho, komu můžu říct všechno a komu mohu maximálně důvěřovat, stále neumím některé věci říkat z očí do očí. V tomhle je pro mě můj blog neocenitelným pomocníkem. A hlavně, vše co píšu je pravda a stojím si za tím. Takže zneužít to, kritizovat či jakkoliv jinak to použít proti mně by mohl jen někdo, kdo má sám se sebou nějaký problém nebo je zamindrákovaný, a takoví lidé mě nezajímají. Vše, co jsem napsal, si vždy obhájím. Má otevřenost je prostě dalším důsledkem toho, že jsem si v hlavě přehodil myšlení a nikoho a ničeho se nebojím. Všechno je to o lidech a blbci se najdou všude. A když už jsme u toho, kupodivu na žádný z mých článků ani celkově na můj blog zatím nepřišla ani jedna negativní reakce. Což mě hodně mile překvapuje vzhledem k mé otevřenosti. Třeba někdy budu litovat, že jsem někdy něco napsal na blog. Ale bude to další zkušenost. A každá zkušenost člověka posouvá dál a je jen na něm, jestli se poučí. Ale zatím nelituji. Zatím se nebojím. Prostě žiju přítomností.




Máš za sebou boj s velkou obezitou, jehož součástí byla i operace, o které píšeš na svém blogu. Jak to aktuálně u tebe vypadá - na jaké jsi váze a jak se ti daří na sobě dál pracovat? Co je pro tebe hlavní motivací?

Ano, mám za sebou téměř celoživotní boj s tloušťkou, dotáhl jsem to až na 190 kg. Poté, co jsem zcela sám bez jakékoliv odborné pomoci zhubl 85 kg, jsem podstoupil plastickou operaci břicha, při které mi bylo odříznuto 2,7 kg převislé kůže. Samozřejmě tím se pořešilo jen břicho, povislá kůže na rukou, stehnech či zadku zůstává, ale s tím už se dá žít a rozhodně to není tak hrozné, jako právě to břicho. Navíc jedna operace mi bohatě stačila. Aktuálně si hlídám, aby moje váha nepřekročila 110 kg, což se mi daří, pohybuji se mezi 107 až 110 kg a to mi vyhovuje, navíc při mé výšce 194 cm vypadám tak, že mi téměř nikdo nevěří, že mám přes 100 kg. Každopádně je fajn oblečení velikosti 5XL a větší vyměnit za oblečení velikostí M a L, člověk se hned cítí lépe.

Co se týče mé další práce na sobě, právě jsem dovršil 9. měsíc, kdy chodím pravidelně třikrát týdně do posilovny, což je nyní v podstatě jediná moje fyzická zátěž. Díky posilovně jsem nabral svalovou hmotu, zlepšil fyzičku a celkově začal život vnímat tak nějak lépe a jsem víc v pohodě. Je to do života hodně dobrý stimul a jsem rád, že jsem našel odvahu do té posilovny loni v srpnu vůbec vejít. Jinak občas, když je venku hezké počasí a mám na to náladu, jdu si jen tak pro radost zaběhat, ale není to nijak pravidelné. A snažím se na sobě pracovat především po mentální stránce, protože odtamtud se odvíjí životní spokojenost. Takže se stimuluji různými kulturními zážitky, v poslední době jsem například opět objevil kouzlo a krásu divadla, každé zhlédnuté představení mě dokáže úžasně nabít a dá mi energii do dalších dnů, ale stejně tak si užiju i koncerty či cokoliv jiného, co mi může něco dát.

Co se týče motivace, ta je stále stejná a neměnná jako před těmi dvěma lety, kdy jsem začal měnit svůj život. Chci mít v životě někoho, kdo mu dá smysl. Chci poznat někoho, pro koho bude bít mé srdce, hořet moje tělo a moje hlava se vznášet v oblacích. Chci poznat někoho, kdo mi ukáže, jak vlastně vypadá láska. Chci lásku, chci děti, chci prostě rodinu, zázemí, někoho, s kým budu sdílet svůj život, svoje zážitky, svoje sny a touhy, s kým budu realizovat svá přání a nápady. Chci prostě vše, co mi život může nabídnout. Ale vím, že jsem značně komplikovaný a můj protějšek se mnou bude muset mít mnoho trpělivosti. Nicméně věřím, že stojí za to si svoje první milování a svůj první polibek v životě v životě užít s někým, k němuž přesně tohle pocítím. A samozřejmě takovým druhotným přáním tehdy bylo začít mít rád sebe a svůj život, protože jsem sám sebe vždy nesnášel kvůli tomu, jak vypadám a jaký jsem po mentální stránce. To už se mi povedlo, takže teď mě žene dopředu právě ta touha být neustále lepší, protože věřím, že jednou se najde někdo, kdo to ocení a já nebudu ani na okamžik litovat úsilí, které jsem musel vynaložit, abych se dostal tam, kde jsem teď, a kde třeba časem budu.

Pokud by se mezi čtenáři náhodou našel někdo, kdo by na to byl podobně jako ty v minulosti, co bys mu vzkázal?

Nikdy není pozdě začít měnit svůj život. Máš pocit, že nikoho nezajímáš? Máš pocit, že Ti nikdo nerozumí? Máš pocit, že už to nikdy lepší nebude? Máš chuť to na tomhle světě zabalit a přestat všechny otravovat tím, že žiješ a dýcháš? Zamysli se. Jsi tohle skutečně Ty? Co když to může být lepší, jen Ty o tom nevíš nebo si to v tuhle chvíli neumíš představit? Nestojí za to to zkusit? Zkus změnit alespoň jednu věc. Zkus třeba jednou udělat něco jinak a zjistíš, že to jde. Už jen kvůli těm všem lidem, kteří Tě chtějí vidět na dně stojí za to dát hlavu vzhůru a ukázat jim, jak moc Tě podcenili. Neboj se. Můžeš zvládnout vše, co si zamaneš. Je to Tvůj život, tak si ho vybojuj. Jde to. Stačí jen se nebát.

Dočetl jsem se u tebe, že velmi pozitivně vnímáš tělesné cvičení. Je podle tebe chození do fitka univerzální recept na životní spokojenost?

Ano, jak už jsem se zmínil, tento týden začínám chodit do fitka 10. měsícem, chodím třikrát týdně vždy v pondělí, ve středu a v pátek mezi 10. a 12. hodinou dopoledne. Že by to byl univerzální recept na spokojenost, to bych asi přímo takhle neřekl. Je to rozhodně jeden z faktorů, které příznivě působí na celkové vnitřní rozpoložení člověka. Ani si nemusím dát moc do těla nebo se tam totálně odrovnat, ono stačí zacvičit si na pár strojích, trochu si zaposilovat s činkami, procvičit tělo v kardiozóně, a člověk je tak nějak úžasně vyklidněný a hlavně má pročištěnou hlavu, takže ho netíží žádné starosti, žádné zbytečné myšlenky, prostě klid, pohoda, vyrovnanost a dobrý pocit, že jsem něco udělal pro sebe a své tělo. U mě se pocit životní spokojenosti dostavil asi měsíc poté, co jsem začal do toho fitka chodit, ale tam rozhodně hrálo roli více faktorů. Nicméně fitko jako takové má rozhodně smysl a pozoruji to i na ostatních lidech, kteří tam chodí. Všichni jsou tam absolutně v pohodě, všichni tak nějak spokojení, klidní, vysmátí, nic nehrotí, nijak se nestresujou, prostě si to užívají a mají radost ze života. Takže rozhodně to z mého pohledu působí pozitivně na celkové rozpoložení lidského organismu. A pokud člověk vytrvá a nebude mít přehnaná očekávání ve smyslu, že mu hned po první návštěvě posilovny začnou růst svaly a zhubne bůhvíkolik kilo, tak se na něm určitě návštěva fitka pozitivně podepíše.

Pokud se nepletu, ty žádné blogy na Blog.cz nečteš? Mezi blogery se má za to, že čtení a komentování blogů funguje "na oplátku" - já přečtu a okomentuju tvůj článek, a ty zase můj. Proč by někdo měl číst tvůj blog, když toto nedodržuješ?

Tak trochu jsem tuto otázku čekal. Ano, je pravda, že jsem navštívil jen minimum blogů a počet blogů, na nichž jsem zanechal komentář, bych spočetl na prstech jedné ruky. Ten důvod je vlastně velmi prostý. Jsem sólista nejen v reálném životě, ale i na internetové síti. Nikdy jsem opravdu nepatřil do žádného kolektivu a nikdy jsem nebyl součástí žádného kolektivu, a to platí i o internetových komunitách, Blog.cz nevyjímaje. Je to součást mojí povahy. Kromě toho mám ještě jeden důvod, proč ostatní blogy příliš nenavštěvuji. Nejsem člověk, který by si vedl blog kvůli návštěvnosti. Návštěvnost, komentáře, reakce, to je pro mě až něco druhotného. Mně záleží především na tom, aby si na můj blog našli cestu ti lidé, které můj blog může oslovit a může jim něco dát. Něco jako naději, víru, pocit, že život vždy může být lepší, budou-li to skutečně chtít a budou-li o to stát. Samozřejmě je mi jasné, že hodně blogerů se ubírá cestou, že komentují články na jiných blogách a očekávají na oplátku komentáře a návštěvnost na svém blogu. Já touto cestou nikdy nešel, nejdu a nepůjdu. Protože prostě nechci, aby můj blog navštívil někdo jen z povinnosti nebo z vděčnosti, že já jsem byl na jeho blogu. Já si svůj blog primárně vedu pro sebe s tím, že třeba někoho, kdo o to bude skutečně stát, nějakým způsobem inspiruji nebo alespoň uklidním tím, že zjistí, že není sám, kdo bojuje s nepřízní života a osudu. Ale nedělám svému blogu žádnou reklamu, nikde na něj neupozorňuji, nejsem v komunitě Blog.cz nijak aktivní, a přesto si můj blog začal žít svým životem. Pro mě to je trochu zvláštní a překvapivé, ale beru to tak, jak to je. Takže proč by někdo měl číst můj blog, když já téměř nečtu a skoro vůbec nekomentuji jiné blogy? Upřímně řečeno nevím. Nevím, co ostatní lidi přivádí na můj blog. Nevím jak se z malého neznámého blogu založeného teprve před necelými 15 měsíci stal blog s pravidelnými návštěvníky a blog, který se již několikrát ocitl na titulní straně mezi vybranými tipy na články, vlastně ani nevím, čím jsem si vysloužil nabídku na tento rozhovor. Ale neprotestuji, protože každý bloger musí počítat s tím, že dřív nebo později na jeho blog někdo narazí a přečte si ho, byť by to byl jediný člověk. Ale rozhodně ve svém blogu budu pokračovat, i kdyby měl nulovou návštěvnost, protože mi hrozně pomáhá vypsat se ze svých pocitů. A o tom by asi především mělo blogování být.




Kolik stálých čtenářů (odhadem) máš? Jsi spokojený s návštěvností svého blogu?

Upřímně řečeno nemám tušení. Jsou dny, kdy se návštěvnost mého blogu počítá v řádu jednotek lidí, což je ta nejčastější varianta. Občas denní návštěvnost vyskočí i nad 10 lidí, a občas je denní návštěvnost i čistá nula. Pokud bychom to brali tak, že pravidelní návštěvníci zanechávají komentáře, pohybovali bychom se asi v řádu jednotek stálých čtenářů. Pokud bychom to brali podle toho, kolik lidí si přečte nově zveřejněný článek během 48 hodin od zveřejnění, dostali bychom se odhadem na číslo 20 lidí. A právě tak mi to vyhovuje. Protože vím, že lidi, kteří můj blog čtou pravidelně, si k němu našli cestu sami a něco je nutí vracet se zpátky, kdykoliv zveřejním nový článek. Takže ano, s návštěvností blogu jsem spokojený. Protože blog, to je můj koníček, ne dojná kráva, která by měla generovat zisk, a není to ani žádný pracovní projekt. Je to prostě moje zpovědnice. Neměl jsem od něj žádná očekávání a nečekal jsem ani žádné ohlasy či návštěvnost. Nikomu na něm nepodlézám, mám svůj stálý a neměnný styl, jedu si stále v těch samých zajetých kolejích, a když do toho vlaku někdo dobrovolně naskočí se mnou, tím lépe.

O čem na blogu píšeš nejčastěji a jak se rozhoduješ, o čem (ne)psát?

Nejčastěji píšu o sobě, o své minulosti, přítomnosti, o svých snech, o svém životě, ale i o svých myšlenkách. Svůj blog primárně koncipuji jako deníček se zážitky ze života. Samozřejmě občas se najde nějaká výjimka, mám na svém blogu například i jeden pokus o vlastní tvorbu ve formě povídky, ale to byl spíš takový experiment, který jsem si stvořil čistě pro radost. Ale protože můj život se ne vždy posouvá dopředu tak rychle, jak bych chtěl, a jsou i delší časové úseky, kdy se v mém životě nic moc neděje, může se stát, že třeba pár týdnů žádný článek nezveřejním. Nejsem továrna na zážitky a nejsem ani továrna na články. Třeba loni mezi listopadem a prosincem jsem celý jeden měsíc nic nenapsal, nebo letos jsem za celý leden zveřejnil jediný článek. Vše je dáno okolnostmi a já nejsem člověk, který by měl potřebu každý den nebo každý týden něco napsat na blog. Prostě píšu, když mám chuť a když cítím, že mám o čem psát. A občas se nechám inspirovat i tématem týdne. A o čem psát nebo nepsat se ani nijak zvlášť nerozhoduju, prostě se občas stane, že mi sám od sebe do hlavy vleze nějaký nápad, nějaká myšlenka, a už vím, o čem bude příští článek na blogu. A nebo pak občas sesmolím i nějaký neplánovaný článek prostě proto, že mám přeplněnou hlavu a potřebuji jí uvolnit a vypsat se z toho. To je přesně případ zatím posledního zveřejněného článku na mém blogu. Ale každopádně platí, že nepíšu články jen abych za každou cenu něco zveřejnil. To není můj styl.

Proč jsou podle tebe na Blog.cz muži v takové menšině? Proč je nikdy blogování neslovilo tolik jako ženy?

Těžko říct. Možná mají jiné zájmy, možná si raději všechno vyříkají a pořeší u piva nebo při sledování sportu, možná raději tráví čas nějak užitečněji než sepisováním textů na internetu. Možná raději žijí reálný život. Asi budou ty důvody různé a z mé strany se jedná jen o pouhé spekulace. Každopádně samotného by mě to hodně zajímalo.

Tvůj blog mi přijde velmi zajímavý a dobrý, není ale podle mě moc čtenářsky vstřícný - výchozí designová šablona brání blog vizuálně odlišit od ostatních a velmi dlouhé články zase jdou proti neochotě většiny lidí číst na internetu dlouhé texty. Neuvažuješ, že bys v tomto ohledu zkusil na blogu trochu zapracovat, abys dokázal oslovit více lidí?

Tak předně díky za to, že Tě můj blog zaujal. Co se týče šablony, tu jsem si zvolil hned při registraci, protože přesně odráží můj život. Člověk jdoucí sám bezcílně po cestě jen se svými vlastními myšlenkami, to jsem přesně já, to je šablona, která kopíruje můj svět. Jdu po cestě, nevím kam jdu, nevím kudy jdu, nevím kam mě ta cesta dovede, ale vím, že po ní kráčím sám, protože potřebuji poznat sám sebe. Hned jsem věděl, že tahle šablona je z mého pohledu to jediné správné designové řešení mého blogu. Samozřejmě nevylučuji, že do budoucna zapřemýšlím o změně, ale to by se muselo asi i něco výrazného změnit v mém životě. A k těm dlouhým článkům. Opět říkám, tohle jsem já. Kdo mě chce poznat v reálném životě, musí prokázat trpělivost a chuť postupně mě odkrývat, až před ním budu stát v absolutní duševní nahotě. A s mými články je to podobné. Nejsem jednoduchý ani stručný člověk na pochopení, ale ve výsledku každý, kdo mě chce poznat zjistí, že jsem vlastně docela srozumitelný člověk. Svůj blog nekoncipuji tak, abych se někomu zavděčil. Stejně tak své články nepřizpůsobuji očekávaným standardům, jen abych někomu ulehčil čtení. A stejně tak ani nikoho nenutím, aby ty články četl. Ano, jsem si vědom toho, že články jsou většinou nestandardně dlouhé. Jsem si vědom i toho, že to může spoustu lidí odradit. Ale na druhou stranu mám i reakce, že můj styl psaní se čte dobře a lehce, takže pak delší články zase tolik vadit nemusí. Můj blog je moje soukromé místo, a nechci něco měnit jen proto, abych případně oslovil více lidí. O to mi nejde. Mně jde o to, abych to byl vždy a za všech okolností já, aby mé články a můj blog odrážely moje vnímání světa, života a reality. A kdybych v tuto chvíli cokoliv změnil, už bych to nebyl já a zřejmě by mě blogování přestalo bavit. Nechci být při blogování, které má být především koníčkem, svázán očekáváními a přizpůsobovat se. Samozřejmě Tvůj názor beru a děkuji za něj, možná si na něj časem vzpomenu a budu ho reflektovat, ale v tuto chvíli vše nechávám při starém.




Jak se díváš na devadesátky?

Nostalgie. Doba bezstarostného dětství, doba, kdy jsem trávil všechny víkendy i letní prázdniny u prarodičů, doba, kdy mě z obrazovky zdravil všudypřítomný pozdrav Čágo belo šílenci, doba, kdy jsem objevil první knížky a s nimi i kouzlo fantazie přenesené ze stránek knih do mé hlavy, doba, kdy prostě všechno bylo hodně fajn a dospělost a s ní i zodpovědnost byly na míle vzdálené. Doba, kdy nebyly v Česku rozšířené mobily, Facebook ani jiné sociální sítě tehdy ještě neexistovaly, vlastně ani internet nebyl tolik dostupný, všechny věci mezi vrstevníky se řešily z očí do očí. Ale to všechno už je jen krásná minulost. Člověk se vyvíjí s tím, jak jde dopředu doba, vývoj a technologie, a já se naučil nedívat se zpátky. Ale samozřejmě, doba, ve které člověk vyrůstal, vždycky zůstane ve vzpomínkách krásná, a bohužel mnohdy i značně zidealizovaná.

Patří na český blog angličtina?

Každému podle jeho vkusu. Pokud jí tam někdo chce mít, ať jí tam má. Nikomu jeho rozhodnutí neberu, ale já sám bych takové blogy nevyhledával.

Patří do článku na blogu pozdrav?

Proč ne? Byl jsem vychováván tak, že pozdravit jako první je slušnost a v reálném životě to praktikuji. Pokud někdo chce na blogu své čtenáře pozdravit, ať tak činí. Proč by se slušnost z reálného světa neměla přenést i do toho virtuálního? Takže za sebe říkám ano, pozdrav ve článcích na blogu mi nevadí.

Nabídl ti už někdo v souvislosti s tvým blogem spolupráci?

Ne, a ani v tuto chvíli nevím, jestli bych na něco takového kývl.




Korumpují se blogeři PR články?

Možná ano, možná ne. Nevím, nevidím do toho, ale samozřejmě možné je všechno. Je na každém blogerovi, jestli na něco takového kývne. Já opět říkám, ať si každý na svém blogu dělá co chce, pokud to tak bude cítit.

Mezi blogery se rozhovor na Srdci Blogu vnímá jako "pocta". Jak to vnímáš ty?

Velice si vážím projeveného zájmu a vnímám jako poctu, že jsem byl oslovený pro rozhovor. Já jsem, ač se to tak nemusí zdát, velice pokorný člověk, který nic hezkého, co se mu v životě stane, nebere za samozřejmé a vždy se ptá, jestli od života nedostává víc, než si zaslouží. Tenhle rozhovor byla úžasná zkušenost, za kterou děkuji, a za kterou jsem opravdu převelice vděčný.
 

24 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 19. května 2016 v 8:24

Jak je ti na titulce Blogu.cz? Ale je dobře, že si tě našli a zpovídali. Dlouhé články? Aspoň si počtu o něčem, co někomu stálo za to napsat, a něco se dozvím. Vždycky můžu čtení ukončit. Taky bojuju s nadváhou... Je fajn, že píšeš, nakouknu na tvé články. Přeju ti příjemný život a dobré lidi kolem sebe :-)

2 Jana Jana | E-mail | Web | 19. května 2016 v 8:38

Miluji Jirkovy články. A dost mi vyhovuje, že se nemusím cítit vázána povinností komentáře. Jirkovy články mi dost dávají a hrozně ráda jej navštěvuji. Je to taková slovní očista a motivace pro druhé. Hodně luxusní čtení :)

A na fotkách bych ti určo přes 100 kg netipovala (jak píšeš) ... :)

3 David David | E-mail | Web | 19. května 2016 v 12:38

Skvělý rozhovor s velmi inspirativním blogerem. :-)

4 Fibian Fibian | Web | 19. května 2016 v 13:43

Tož tenhle borec Jirka, ten je drsnej, to je můj vzor. Ten dokázal něco, co nedokáže skoro nikdo! Palec hore a hodně štěstí do života!

5 m. m. | E-mail | Web | 19. května 2016 v 17:45

Jen víc takových zajímavých lidí do rozhovorů :)

Život s povislou kůží si neumím dost dobře představit, párkrát jsem do něj nahlédla v různých dokumentech a vždycky mi z toho vycházelo, že to musí být příšerný záhul na psychiku. Zvlášť třeba v té posilovně, kde se člověk chtě nechtě setká s čumily, i když je jenom třeba trochu mimo formu.

S operací to ale asi snadné není, zvlášť když nevíš, jestli nebudeš nabírat svaly...

Trochu mě mrzí, když blogeři s takovým příběhem, takovou filozofií a tedy i vlastně darem zaujmout flinkají tu vizuální stránku věci. Zvlášť to s tím hubnutím by určitě zajímalo spoustu lidí. Já chápu pohled toho, že si ten blog píšeš pro sebe jako terapii, na druhou stranu já bych to jen takhle brát nemohla. Pro mě je ten největší terapeutický účinek v tom, že dostanu zpětnou vazbu a že se dozvím, že jsem tím někoho inspirovala, v něčem pomohla. Píšu pro sebe, ale píšu i pro druhé. A proto mě to mrzí, protože takový ne moc estetický blog mnoho lidí nepřitáhne a ani se o něm nedozví, a to je škoda. Přitom udělat to estetické není až tak těžké, vůbec se tu nebavím o nějakých photoshopech atd., v jednoduchosti je krása.

Zrovna tahle konkrétní šablona není nejhorší, ale připadá mi tou vyobrazenou slečnou dívčí.

Ta práce zní tak trochu jako dreamjob, ale samozřejmě přesně takový ten s těmi negativy, kterých se u takových prací bojím i já - to odloučení, jaksi pohodlnost, pocit, že vlastně nikdo ani nevidí, co děláš. ČSFD používám tak často a přitom mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad lidmi, co za tím stojí, a že tam někdo normálně pracuje :D Zvláštní.

Každopádně držím palce, ať najdeš přesně tu správnou druhou polovičku do života a ať ti všechno dál vychází. S takovým životním přístupem ostatně nevidím důvod, proč by nemělo :)

P.S.: Že bych četla nebo i jen navštěvovala blogery, kteří u mě něco komentovali, to fakt nevedu. Když mě ten člověk zaujme svým názorem v komentáři a získám pocit, že u něj najdu něco, co mě zajímá, ok. Ale jinak neberu čtení druhých lidí jako povinnost. Každý čte to, co ho zajímá a co v tu chvíli potřebuje číst, a to je podle mě v pořádku. Taky bych nechtěla, aby mi na blog chodili lidi, pro které to není vhodné téma, nedejbože aby komentovali. To to pak vypadá. Nemám potřebu se s někým dohadovat a vysvětlovat se.

A dlouhé články? Me gusta! 8-) Když toho má člověk hodně na srdci, tak co má dělat, žejo. Na délce ostatně nesejde, hlavní je čtivost.

6 Grumpy Grumpy | Web | 19. května 2016 v 19:25

Zajímavý a příjemný bloger. Jeho odpovědi se dobře četly. Škoda, že jsem ho zatím nějak nezaregistrovala kromě toho výše zmíněného článku o práci z domova.

7 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 19. května 2016 v 20:45

Tak na tenhle blog jsem ještě nenarazila... každopádně mě zaujal a hned se jdu začíst! :)

8 Nancy Nancy | Web | 20. května 2016 v 9:59

odkaz v CSFD nech odbanuju RedAKa

9 Mart1ina Mart1ina | E-mail | Web | 20. května 2016 v 10:39

Super rozhovor s inspirativním člověkem ;-)

10 Jirka Jirka | Web | 20. května 2016 v 14:36

Děkuji za všechny reakce. Do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli dělám dobře s tím, že jsem na rozhovor kývnul, protože mi docela vyhovuje být v záplavě všech těch blogů mimo nějakou výraznější pozornost (i když je pravda, že s každým dalším mým článkem na titulce byla ta pozornost stále větší). Nicméně ve výsledku svého souhlasu s rozhovorem nelituji a všechna vaše slova přijímám s nesmírnou pokorou a opravdu to nepovažuji za samozřejmé :-)

[1]: Je to zvláštní pocit vidět na titulce svou fotku a viset tam všem na očích, ale tak beru to, jak to je, ono to jinak ani brát nejde :-) Jinak díky za milá slova ;-)

[2]: A já jsem si říkal, jestli ještě na můj blog chodíš... Každopádně díky za tu chválu, až si skoro říkám, jestli to není přehnané :-D

[3]: Díky, pokud někoho inspiruji, je to jedině dobře :-)

[4]: Děkuju nejen za tuto úžasnou reakci, ale i za vzkaz, který mi od Tebe přes "Zpráva autorovi" přišel koncem dubna do mailu. Nenechalas žádný kontakt, tak jsem Ti neměl jak odpovědět, takže touto cestou děkuji za zpětnou vazbu a za milá a hřejivá slova :-)

[5]: Děkuju za obsáhlou reakci. K té povislé kůži a posilovně celkově. Když vejdu do posilovny a jdu tam sám (občas se ke mně připojí kamarádka a pak ej to o něčem jiném), vlastně ani příliš nevnímám, co se děje kolem mě. Nasadím sluchátka, nechám se vést hudbou a jedu si svoje tempo, takže v mé představě jsem tam jen já a moje myšlenky. Když už nějaká komunikace proběhne, je to v pánské šatně, kde je to ale absolutně v pohodě (nemám problém s tím svléknout se tam do naha a vlézt do sprchy, stejně jako s tím nemají problém ani ostatní pánové), ale je fakt, že už se mě tam několik chlapů ptalo, že podle té povislé kůže jsem asi musel hodně zhubnout, a nakonec ten rozhovor vždy skončil u slov obdivu. Akle že bych se za to v posilovně styděl a měl z toho mindrák či by mi to sráželo sebevědomí, to se absolutně neděje. To mě spíš štve, když vidím v těch sprchách někoho, kdo je v intimních partiích vybavený lépe než já :-D K vizuální stránce blogu už jsem se vyjádřil v rozhovoru a nemám k tomu co více dodat... Jinak celkově děkuju za milá slova a je mi ctí, že jsem Ti stál za to, aby ses takhle rozepsala :-) Jo, a rozhodně používej ČSFD i nadále, jsou to fajn webovky dělané fajn lidmi (sorry, tohle jsem si nemohl odpustit) :-D

[6]:, [7]:, [9]: Díky i vám ostatním za fajn reakce, všech těch milých slov si nesmírně vážím a opravdu hodně to pro mě znamená :-)

[8]: Upřímně řečeno ani nevím, kdo má na ČSFD na starosti bany, ani proč má ten člověk ban, každopádně když si na to vzpomenu, zkusím to zjistit...

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. května 2016 v 16:32

Zajímavý a docela obsažný rozhovor. Rád se na blog podívám. A až si budu číst na CSFD, určitě si vzpomenu :-).

12 Miriam M. Miriam M. | Web | 20. května 2016 v 18:35

Jeden z blogů, co navštěvuju pravidelně, řekněme pro inspiraci - protože i když hubnutí jsem nemusela řešit od svých deseti let, Jirkův přístup k životu je něco, z čeho si může hodně odnést i žena-párátko, nebo prostě kdokoli, kdo by chtěl NĚCO radikálně změnit. Tak držím palce a dík za tenhle rozhovor!
P.S.: Ne každého musí nutně bavit hrát si s grafikou. Na to je potřeba být trochu výtvarně založený. A pak, jak se říká, nesuď knihu podle obálky;-) Pro blogy to platí taky.

13 Ticho Ticho | E-mail | Web | 21. května 2016 v 8:00

Rozhovor se mi opravdu moc líbil. Jirka je očividně velmi zajímavý člověk. Trochu jsem se v něm našla. Sama jsem bývala hodně introvertní, můj život mi nepřišel nijak zajímavý a nestálo za to ho žít. On to vlastně ani nebyl život. Jen jsem chodila do školy a měla tam dvě kamarádky. Za moc to nestálo. Nikdy jsem si nepřipadala svá. Nikdy jsem se necítila skvěle a spokojeně. A bála jsem se cokoli změnit. Ani jsem nevěděla jak. Až po čase jsem zjistila, že je zbytečné se bát. Ze je zbytečné stresovat se před každým mluvním cvičením, referátem či písemkou. Ale pak jsem pochopila, že největší překážka, která mi brání v šťastném životě jsem já sama. Stačilo si uvědomit, že na některých věcech tolik nezáleží. Něco prostě nemusím tolik hrotit. Změnila jsem svůj pohled na svět a ten svět najednou vypadal úplně jinak. Otevřela jsem se světu a cítím se v něm líp. Nevím, kdy přesně jsem se takhle změnila, ale od té doby mám víc jak dvě kamarádky. Mám spoustu přátel, se kterými zažívám zajímavé zážitky. Začala jsem žít. Prohlédla jsem skrz tu clonu lítosti a bezradnosti a zjistila jsem, že já jsem ten, kdo nejvíc ovlivní můj život. Já jsem řidič automobilu, já mám ruce na volantu a jsem to taky já, kdo rozhodne, kam pojedu. Našla jsem odhodlání žít svůj život tak, jak chci já. Můžu si sama o sobě rozhodovat sama. A můžu žít líp.
Ale ačkoli jsem došla k tomuhle zjištění, existuje spousta věcí, které nedokážu lidem říct nahlas. Nedokážu vyřknout, co mě trápí. Od toho mám papír a tužku. Mám pak pocit, že jsem se svěřila. Myšlenky, které mi stále dokola víří hlavou nechám vytéct na papír, který mě nezradí. Přijde mi to jako lepší cesta. Nedokážu to říct nahlas, ale musím to ze sebe dostat.
Jirkův názor na život se mi líbí. Prostě žít. Nenechávat se ochromit strachem, že se nemůžu změnit, ale prostě se změnit k obrazu svému. Žít teď a tady, protože žijeme jen jednou a neplýtvat čas děláním něčeho, co nechci. Souhlasím s tím. Život je Váš a Vy jste ti, co ho můžou změnit. Žijte, dokud můžete žít.

14 Call me Anit ❤ Call me Anit ❤ | Web | 21. května 2016 v 12:31

(Y)

15 Karol Dee Karol Dee | Web | 21. května 2016 v 22:51

Jsem už absolutně deformovaná, vím, ale pokaždé, když vidím takovou čivavičku s vypoulenýma očima, běží mi hlavou, jestli zase někdo podpořil množku. Je pravda, že i takovíto rozumní kluci bojující se společností jednají tak pudově v otázce roztomilých štěňátek a klasických infantilních znaků malých psů? Vždycky mě fascinovalo, co na čivavách lidé vidí a jestli se fakt dá obhájit nějaký jiný důvod k pořízení než ťuňťákový vzhled.

16 Fibian Fibian | Web | 22. května 2016 v 18:09

[10]: Není zač! :)

17 Holoubek Holoubek | E-mail | Web | 22. května 2016 v 18:41

Divadlo, ano! Je dobré, když lidé objeví jeho kouzlo a krásu. :)

18 King Rukola King Rukola | Web | 24. května 2016 v 9:25

Gratulujem! Výborný rozhovor, výborní aktéri, inkluzíve komentárov.

19 m. m. | E-mail | Web | 25. května 2016 v 18:58

[10]: Vlastně máš naprostou pravdu, není důvod, proč by lidi neměli brát takhle pozitivně, a ty jakbysmet. Je to přece fakt důkaz toho, že si opravdu zasloužíš obdiv a žes se sebou hodně udělal :) Tak ať ti to šlape dál ;)

P.S.: Ne že by mě taky nenapadlo se zeptat na schválení "prověrky" na ČSFD, abych mohla konečně po letech komentovat... (test nějak furt odkládám, nevěřím si :D), ale přišlo mi to mimo mísu :-D Ale baví mě, že to někdo jiný zkusil.

20 Lyra Lyra | E-mail | Web | 3. června 2016 v 17:52

Jeden z nejlepších rozhovorů, který jsem tu kdy četla. Je poznat, že autor se umí vyjadřovat, je inteligentní a má světu co říct. Líbí se mi, že píše jen tehdy, když má co říct, nucené chrlení článků většinou blogu ubírá na kvalitě.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama