ROZHOVOR: Annika

10. října 2014 v 8:00 | Standa |  Rozhovory
Každý měsíc si na tomto blogu můžete přečíst rozhovor s někým ze zajímavých blogerů z Blog.cz. Tentokrát se vám představuje blogerka Annika, která si vede blog na adrese a-basnikem-byt-nechci.blog.cz.


První otázka se přímo nabízí. Proč nechceš být básníkem? :)

Ano, kdybych sama sebe zpovídala v rozhovoru, rovněž bych si jako první položila tuto otázku :-)

Je to trošku složité a nevím, dovedu-li svůj postoj dobře vysvětlit. Rozlišuji dva významy pro pojem "básník". Básník jako autor a básník jako poslání. (Ten první si představte vyslovený normálně, ten druhý jako zvolání + vzletné gesto.) Básník jako autor vydá básnickou sbírku. Může to být zároveň i básník s posláním, důležitý je ten fakt, že přeměnil své verše v hmotnou věc a tu si lidé mohou koupit a přečíst. Básník s posláním je ten, který ve svých verších obhajuje či hlásá ideu nebo proti něčemu bojuje. Třeba Petr Bezruč a jeho "přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, zúčtujem spolu!" Přesně tímhle básníkem být nechci. A přesně tenhle význam si pod slovem "básník" představuji jako první, to zvolání a epické gesto.

Ve svých básničkách (v poslední době převážně haiku) se o nic takového nepokouším. Nebouřím se a neobhajuji žádnou pravdu, vycházím jen z vlastního nitra a okolí. Pokud jednoho dne budu mít důvod proč pro něco bojovat prostřednictvím umění (mohu-li vůbec být tak smělá a řadit svá dílka pod tento vysoký pojem), bude to znamenat, že tak nejsem schopná činit normálním, nepoetickým způsobem a musím si obstarávat berličku. Cítila bych se, že onen pojem "umění" zneužívám. A to je v mých očích prohra. Asi to zní trochu divně, vím, a dalo by se o tom diskutovat.

Tím druhým typem básníka by mi ale být nevadilo :-) Nicméně nemyslím si, že se jím někdy stanu.

Ještě se ale možná sluší říct - aby má odpověď hned na první otázku nebyla příliš krátká :-) - že "A básníkem být nechci, je lepší ucho mít", jak zní celý název blogu, jsou verše mé oblíbenkyně Emily Dickinsonové. "A básníkem být nechci" se jmenuje i český výbor jejích veršů, kde lze tato slova najít. A s těmito verši souhlasím v tom smyslu, že raději bych se vzdala svého veršotepectví, než abych přišla o schopnost naslouchat a poslouchat - a "nechat se okouzlit", jak se píše v jednom z dalších veršů básně.

Kdy jsi v sobě objevila lásku k Japonsku a co bylo jejím iniciačním momentem?

To je velmi těžké. Protože já vlastně sama pořádně netuším :-) K dálněvýchodním zemím mě to táhlo od nepaměti, hlavně k Číně a právě k Japonsku. Pamatuji si například, jak jsem si jako malá fascinovaně listovala knihou o japonských zahradách a obkreslovala kandži.

Kdy se má láska začala "specializovat" jen na tuto zemi? Řekla bych, že zhruba okolo mých patnáctin, a to díky j-rocku a j-popu, se kterým jsem se v té době seznámila a který mě nakopl ke studiu japonštiny na jazykové škole. (Dnes se j-popu vyhýbám jako satan kříži a j-rocku užívám jen s mírou.) To bych nazvala jedním z několika iniciačních momentů.

Dalším takovým bodem byla trochu dávnější záležitost, a to když k nám do školy nastoupila nová učitelka hudební výchovy, která se o Japonsko velmi zajímala. Její hodiny mě pohlcovaly, ať už nám říkala o nástrojích starodávného orchestru gagaku, což mi znělo strašně exoticky, nebo když jsme si s ní hráli na mnichy komuso a při hře na zobcovou flétnu si dávali na hlavu papírovou krabici. Právě této paní vděčím opravdu za hodně.

Třetí bod je možná těžko uvěřitelný, ale je jím má skautská výchova. Bývala jsem asi osm let členkou 52. dívčího oddílu "Origami", kde jsme často a rády skládaly japonské papírové skládanky.

Bohužel je nutné říct, že v Japonsku jsem stále ještě nebyla, tudíž všechna má vyznání lásky jak zde, tak na blogu mohou vyznít planě, když jsem Zemi vycházejícího slunce ještě neokusila na vlastní kůži. Doufám však, že se mi to co nejdříve podaří a věřím, že ať už v Japonsku potkám cokoli, mé vroucí city to nezlomí :-) Nejsem naivka, co si myslí, že Japonsko je rájem a zemí zaslíbenou a jsem připravená rozhodně ne na vše, ale na leccos.

Viděl jsem tě na fotce ze srazu blogerů, který proběhl koncem července v Praze. Jaké to bylo a co sis z toho odnesla?

Zpočátku jsem měla šílený strach. Nebyl to můj první blogerský sraz, předcházel mu loňský sraz Klubu Snílků a několik jiných drobnějších (jeden komorní jsem i sama organizovala) - ale zkrátka mě přemohla nervozita. Poté však, co se na mě několik blogerů usmálo, tímto děkuji Maglaiz a Babe, se mi podařilo uklidnit.

Bohužel mám ale ze srazu lehce rozpačité pocity. Zpočátku to vypadalo slibně, program se mi líbil. Pak ale pro mě nastal menší zlom, a to nejen proto, že jsem si objednala čaj, co chutnal jako vývar z ponožek.

Ze srazu se totiž vyvinul jakýsi "koncil v čajce". Na rovinu přiznávám, že nerada debatuji o víře a o jakýchkoliv kontroverznějších tématech. Bylo pro mě nicméně nesmírně zajímavé a přínosné poslouchat diskusi a přemýšlet o jednotlivých pohledech. Nebylo to ale to, co jsem od blogerského srazu očekávala. Ale - když já ani nevím, co jsem vlastně očekávala :-D Když pak jedna blogerka převedla téma na blogování, trošku jsem si oddechla, že se to konečně celé zvrtlo k něčemu, k čemu bych snad i měla co říct. Pak vše ale plynule přešlo zpět do starých kolejí, a že jsem svůj čaj podivuhodné chutě měla již dopitý, odporoučela jsem se a raději se zahrabala do mimořádně čtivé knížky.

Šla bys na takovou akci znovu a doporučila bys ji těm, kteří nikdy na žádném srazu nebyli?

I přes rozpačitý postoj bych se zúčastnila klidně znovu. Zaprvé ráda poznávám naživo jiné blogery, za druhé - to, že tento sraz nebyl zrovna podle mých (nevyjasněných) představ, neznamená, že jiný bude stejný.

Konkrétně tuto akci bych zpětně doporučila těm, kteří na rozdíl ode mě rádi o čemkoliv diskutují a nevyhýbají se žádným tématům :-D Jinak obecně mi ale blogerské srazy zatím vždycky připadaly jako příjemná věc a jít na nějaký pro mě byla vždycky zajímavá zkušenost. Blogeři mi na srazech vždycky přišli jako přátelští a milí lidé a bylo skvělé potkat na jednom místě tolik osob rozdílných, ale se stejným koníčkem. Myslím si ale, že je fajn mít s sebou někoho, koho už předem znáte.

V květnu 2013 jsi o sobě napsala, že jsi "samotářská stydlivá Moravačka žijící v Praze". To pořád platí? Jak se stane, že se děvče z Moravy odstěhuje do metropole, a nestýská se ti po rodném kraji?

Ano, obě přídavná jména pořád platí a cejch Moraváka ze sebe asi nikdy nesmažu. Větu "Hej, ty mluvíš ňák spisovně, nejseš náhodou z Moravy/z Ostravy?" slýchávám dodnes, a to už zdaleka nemluvím tak jako dřív. Dříve jsem si myslela, mohu-li to říct tak pateticky, že duší navždy zůstanu v místech svých kořenů, ale že jsem si Prahu zamilovala, už se cítím být spíš Pražákem. Nicméně pocitu, že mám dva domovy, se asi do smrti úplně nezbavím.

Přestěhovala jsem se v roce 2000 kvůli tátově práci, byla jsem mrně, co se chystalo vybírat první školní aktovku. Odtrhlo mě to od všech milovaných příbuzných, jsme z rodiny jediní v Praze. Jako mladší se mi pořád stýskalo, s přibývajícími léty ale čím dál méně, v současnosti děkuji svému osudu, že mě zavál právě do Prahy. Ale na místa svého útlého dětství nezapomínám a vždycky se do nich ráda vracím - mám k nim téměř až sentimentální vztah.

Jsi jediná blogerka na Blog.cz, o které vím, že má ráda operu. Netrápí tě někdy pocit, že na operu chodí jen důchodci nebo studenti v rámci školních divadelních zájezdů? Snažíš se, třeba i prostřednictvím svého blogu, nadchnout pro operu nové lidi, nebo si to pěstuješ jako svou soukromou kratochvíli?

Po pravdě řečeno, ten samotný fakt, že ve foyer během přestávky míjím převážně důchodce nebo dospělé manželské páry, mi nikdy nevadil. Vždycky jsem se v jejich společnosti cítila jako velice kultivovaná dáma :-) Ale dost žertování - opera je v mých očích nádhera, ale chápu, že pro někoho je sytý operní zpěv špatně poslouchatelný nebo mu připadá směšný. Případně je na něj představení moc dlouhé. A navíc jsou dobré lístky drahé. Tím více mě pokaždé potěší, když potkám někoho, kdo mou lásku k tomuto žánru sdílí, a když je to někdo v mém věku, je to dvojnásobná radost. Bohužel jsem mimo rodinu zatím potkala jen jednoho jediného podobného člověka.

Pokaždé, když jdu na operu či na balet, pokouším se o zážitku sepsat článek. Vždycky ve skrytu duše doufám, že třeba někoho se mi aspoň maličko povede navnadit - že se například budou jeho rodiče chystat na nějaké představení, nabídnou mu, ať jde s nimi a on si vzpomene: "Jo, o tom tamta blogerka napsala článek, kde to hrozně chválila, to by mohlo stát za vyzkoušení, půjdu taky." Nevím, jak moc se mi to daří, mnoho zpětné vazby jsem nikdy neměla. Buď se mi to tím pádem spíš nedaří - čemuž bych se při svých přesvědčovacích schopnostech nedivila - nebo lidé článek, na kterém najdou nálepku "opera", automaticky zavírají s myšlenkou "Spaste duši!" Jediný člověk, kterého se mi podařilo strhnout, je má sestra, která na představení chodívá se mnou.

Z tvé image na blogu soudím, že jsi milý a nekonfliktní člověk, který má rád harmonii. Takový je i tvůj blog, který působí velmi optimisticky. Blogy však často bývají i místem kontroverze a intenzivních názorových konfliktů. Jak se ty osobně bráníš přívalu negativní energie, kterou nás nejen některé blogy, ale velká část internetu denně zaplavuje?

Těší mě druhá věta této otázky, vždycky jsem měla za to, že můj blog působí spíš jako takový ten typ "temné doupě zhrzeného anděla plačícího krev" :-D

Jak jsem zmínila výše, kontroverzi (i agresi) se, pokud to jde, vyhýbám, obzvláště na internetu. (Ač ne úplně ve všem, kontroverzní literatury se nebojím.) A to čistě ze strachu. Nedělá mi dobře čelit agresi a bojím se polemizovat, obzvlášť, pokud by druhá strana byla útočná.

Možná by čelit bylo lepší školou do života, než se před čímkoliv, co se mi nelíbí, uzavírat. Člověk před agresí ani před sebekultivovanější polemikou v životě neuteče. Ale takovou školu života raději podstoupím v "realitě" face to face než na očích celému virtuálnímu světu. Nervy mám jen jedny a chci si je šetřit.

Právě z toho důvodu mi na blogu ještě nikdy nepřibyl žádný komentář, který by rozjel nějakou ostřejší výměnu názoru, snažím se nikomu k ní nedat příležitost. A když se nějaká objeví jinde, pokud se mě vyloženě netýká, nezapojuji se. Proto, když před ne tak dávnou dobou vypukla akce "Děti revoluce", která se mě coby členky AK týkala, snažila jsem se do víru dění zapojit pouze nenápadně a promyšleně, a to zhruba uprostřed lehce nakloněná na opačnou stranu barikády, protože agrese, která celou kauzu provázela, mi nesmírně vadila.

Ty jsi o prázdninách podnikla jeden zvláštní krok, jímž bylo opuštění tvého dosavadního blogu a založení zcela nového blogu. Pokud blogeři svůj blog ukončí, většinou na blogování zcela zanevřou, nebo se přestěhují na jinou službu. Co vedlo tebe k tomu, že ses v rámci jednoho serveru přestěhovala z jedné adresy na jinou? Nemohlo tě to připravit o návštěvníky?

Že mě to připravilo o návštěvníky, si jsem téměř jistá, můj současný blog má komentářů méně než předchozí. Ale naštěstí nijak výrazně - přeci jen i přes přesun jsem nadále zůstala v Autorském klubu, což mi umožnilo nadále mít své články na titulní stránce - a ti, kteří mě dříve pravidelně navštěvovali a komentovali, ke mně chodí dál, a to je pro mě to naprosto nejdůležitější. Kdybych opustila AK, myslím, že by toto mé drobné stěhování mělo z hlediska čtenosti mnohem horší následky.

Svůj starý blog, který se jmenoval podobně honosně jako můj současný - Království Bílých Růží - jsem opustila, protože mi již nevyhovoval. Krátkou chvíli jsem uvažovala o Blogspotu, nakonec jsem ale dala přednost Blogu.cz, protože jsem na něj zvyklá a protože bych nerada opustila zdejší komunitu.

Když člověk jednou vybuduje království, potřebuje v něm mít monarchu. A já už neměla sílu si na něj hrát, protože jsem se při tom cítila hloupě. Nicméně překopat blog od základů jsem nechtěla - přišlo mi hloupé bořit, co jsem sama před několika lety zavedla. A "whiterosekingdom" v adrese by mě stejně pronásledovalo i po radikálních změnách. Proto jsem odešla tam, kde jsem teď - kde nemusím být královnou, ale prostě jen Annikou, a byl to správný krok. Kdo by bral vážně samozvanou virtuální vladařku bílých růží? To bych věřila víc i člověku, co o sobě rezolutně tvrdí: "A básníkem být nechci!" a ještě si u toho dupne pro důraz.

V názoru na to, jak mít nejlepší blog, se jednotliví blogeři rozcházejí. Někdo se hodně inspiruje ostatními a dá na jejich názor, jiný si píše blog podle sebe a na mainstream se neohlíží. Jak je to u tebe?

Jsem někde uprostřed. Na jednu stranu si píšu svoje, na druhou se rozhlížím okolo a to, co se mi zalíbí a inspiruje mě, nebo mi to prostě připadá dobré, v sobě "zpracuji" a nějakým způsobem převádím v realitu tak, aby to mně osobně vyhovovalo. A když to vyhovuje zároveň i čtenáři, je to ještě o stupeň lepší :-)

Pokaždé si ale ráda poslechnu, co dělám špatně a kde na sobě více zapracovat. Kdybych chtěla psát jen pro sebe a podle sebe, mohu si za pár korun koupit v papírnictví notýsek. Vím, že k opravdu kvalitnímu blogu po všech stránkách má ten můj zatím ještě na míle daleko a oceňuji tedy, když se mi někdo snaží pomoci a dá mi radu.

V poslední době jsou ve velké módě vlogy. Co jim říkáš a neuvažuješ, že bys sama nějaký vlog natočila?

Teď se vám podařilo odhalit hříšnou stranu mého já…!

Na vlogy se téměř nedívám, radši si přečtu normální článek. Občas ale na nějaký mrknu a to z jednoho jediného důvodu: zajímá mě čistě jen to, jaký má člověk za kamerou hlas. Zapnu na krátkou chvíli video, poslechnu si hlas - jen hlas a dikci, obsah nevnímám - a pak jej zase vypnu. Jsem člověk citlivý na zvukové vjemy, obzvlášť na barvu lidského hlasu. Čili: všichni, co točíte vlogy, dávejte pozor - možná vás poslouchá a analyzuje hlasový úchyl Annika.

Sama bych vlog asi nenatáčela. Styděla bych se a zakoktávala. Nemám moc dobrý mluvený projev. (Kdybych si jako hlasový úchyl Annika sama sebe poslechla, byla bych zklamaná.) Jak o tom tak dumám, ani nevím, co bych v takovém vlogu měla říkat, aby to mělo větší smysl či efekt, než kdybych to publikovala v běžném článku...

Pro koho svůj blog píšeš? Máš nějakou představu o svých čtenářích (cílové skupině) a děláš něco pro to, aby tvůj blog objevilo více lidí?

Sama sebe bych zařadila do kategorie blogerů, která se nespecializuje na jedno téma, ale píše o všem kolem sebe - zároveň to ale, jak by se nabízelo, není ten typ blogu, kde by si každý našel svůj kouteček. Snad možná jen fotoreportážní rubrika "Obrázky objektivem" je celkem neutrální. Píšu pro kohokoliv, koho by alespoň něco z témat, kterým se věnuji, mohlo zaujmout - pochybuji však, že se najde někdo, koho by zaujala úplně všechna najednou.

Snad i proto jásám, kdykoliv si někdo jakýkoliv můj článek přečte a zareaguje na něj v komentáři - ujišťuje mě to, že opravdu nepíšu jen sama pro sebe.

Aby můj blog objevilo více lidí, snažím se komentovat, když mám aspoň maličko co říct, ačkoliv jsem z tohoto hlediska neuvěřitelně líná - sama ale vím, jak komentář potěší. Asi dva roky zpátky jsem psala i na Téma týdne, což mi rovněž pomáhalo, ale nějak mě to pak přestalo bavit.

Co všechno na tvém blogu najdeme a co ti blog na oplátku dává za čas, který mu věnuješ?

Píšu dopisy a haiku. Píšu o akcích zaměřených na Japonsko, kterých jsem se zúčastnila. Píšu o hudbě, o divadle, o knihách, které jsem četla a o anime, která jsem viděla. Nově o flétně šakuhači, na kterou jsem se nedávno začala učit hrát. Občas něco vyfotím nebo vyrobím. Píšu zkrátka o všem, u čeho mám v onu chvíli pocit, že stojí za to o tom psát.

Co mi blogování asi nejvíce dává, je samotná radost ze psaní a pak hlavně komentáře, tedy komunikace s druhou stranou. Jako snad každý i já prahnu po tom, aby to, co mám ráda já, mělo rádo nebo aspoň znalo co nejvíce lidí, proto mě pokaždé potěší například to, když někoho zaujme kniha či anime, které doporučuji. Stejně mě rozradostní i opačný pohled člověka, který dílo zná a nelíbilo se mu. A velkým potěšením pro mě je, když třeba navštívím dejme tomu nějakou akci, o níž napíšu článek, a v komentáři se mi někdo ozve: "Já tam taky byl," a napíše mi stručně jeho vlastní pohled. A mnoho dalších příkladů.

(+ V době, kdy jsem maturovala, jsem zapomněla obsah jedné z knížek, kterou jsem si dala do seznamu. Že jsem ale o ní asi před rokem publikovala článek, přečetla jsem si jej a vše se mi dokázalo bezpečně vrátit do hlavy. Takže blogování mi občas vrací i ztracené vědomosti, aniž bych potupně dohledávala v cizích zdrojích, a toho si velice cením :-D Proto se teď snažím psát co nejvíc o japonské literatuře, ať mám z čeho čerpat v třeťáku, kdy ji budu probírat, dá-li pánbůh, abych tam dolezla :-)

Pro mnoho lidí je blog určitá kompenzace něčeho. Čím je blog pro tebe?

Nezapírám, i já si něco kompenzuji. Je to pro mě jakýsi nepřirozený, ale pohodlný způsob, jak komunikovat, s čímž mám jako živá bytost občas problém (při řeči se například v jednom kuse červenám a abych se tomu vyhnula, nedívám se lidem do očí, což si vykládají za neupřímnost či za výraz mých antipatií).

Zároveň je ale i pro mě prostředkem, jak na sobě v některých směrech pracovat. Od té doby, co jsem si v septimě založila blog, šlo mé psaní nahoru. Mé slohovky byly stále lepší a lepší, a myslím, že se mi zlepšila i schopnost se vyjadřovat mluveně (až na to červenání, s tím mi blogování opravdu nepomáhá). A samozřejmě je pro mě možností uchovávat své dojmy a zážitky, abych na ně nezapomněla (viz ten odstavec o maturitní četbě) a zároveň s nimi seznamovat ostatní.

Jak bys čtenáře tohoto rozhovoru pozvala na svůj blog?

Přijďte a uvidíte. Možná obrátíte oči k nebesům a hned zase utečete, možná se jen krátce rozhlédnete a pak řeknete adieu, možná se ale třeba usmějete a zůstanete. Ať už po návštěvě zvolíte jakoukoliv z oněch tří variant, je to pokaždé lepší, než nic nezkusit a rovnou předem utéct :-)


--

Annika, autorka blogu a-basnikem-byt-nechci.blog.cz

 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Miloš Miloš | Web | 10. října 2014 v 12:05

Annika je přemýšlivé děvče, její psaní se mně líbí, třeba článek Příběh z rohu pokoje z nedávné doby je opravdu skvělý.
V některých odpovědích poznávám své motivace k blogování, např. uchovat si vzpomínky, které by se jinak ztratily.
Její povahový rys stranit se i jen náznaku vzrušenější diskuze je pro ni příznačný. Pamatuji si, jak u mého přijímacího článku do AK napsala něco ve smyslu, že blog je dobrý, ale nečte ho, protože pořád někde něco kritizuji ;-)
Svět východoasijských zemí mě také chytil, zrovna Japonsko ale neznám, doporučil bych třeba Singapur, tam je všechno, např. hned vedle sebe je Japanese Garden a Chinese Garden.

Po Kingu Rucolovi zase jeden pěkný rozhovor.

2 Terka Terka | E-mail | Web | 10. října 2014 v 12:23

Sympatická blogerka s originální adresou blogu. V takovém případě jsem ráda za to, že mám v adrese své jméno, můžu psát o čemkoliv a pořád to nebude v rozporu s blogem. :-)

Vlastně si nepamatuji, jestli jsem na její blog někdy zavítala, ale buď dneska nebo kdykoli jindy se podívám, neboť jsem se v některých jejích odpovědích našla. :-)

3 hellboy hellboy | Web | 10. října 2014 v 13:13

Blog má opravdu hezky, a jeji psani uz nejakej mesic obdivuju, precetla jsem snad uplne vsechno :)) je mi hrozne sympaticka tak se ani nedivim ze ji tu mate:)

4 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 10. října 2014 v 14:41

Annika je opravdu sympatická, vůbec se za sebe nemusí tak stydět. Zajímavá osoba, velice! (I když anime opravdu nemusím :D) Její názory jsou inteligentní a zároveň citlivé. A za její nekonfliktnost a otevřenost ostatním lidem nemůžu, než tleskat :D Její úděl rodinných odtrženců sdílím a reakce chápu :)

5 Annika Annika | Web | 10. října 2014 v 15:12

[1]: Na ten svůj komentář si také dobře  pamatuji a již delší dobu se za něj stydím. Doufala jsem, že ty si na něj již nepamatuješ :D

6 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 10. října 2014 v 15:32

Skvělý rozhovor, opravdu jsem si ho užila! :-) A gratuluji Anniko, teď o tobě bude zase vědět víc lidí! :-) 8-)

7 soul-underground soul-underground | Web | 10. října 2014 v 16:35

Zajímavý rozhovor a blog :)

8 sarush ef sarush ef | Web | 10. října 2014 v 21:33

Zajímavá holka :)

9 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 11. října 2014 v 11:30

Jé, tak to já mám zrovna ve třídě dvě holky, které taky jako já mají rády operu :) Podotknu, že jim je taky patnáct, takže mě to překvapilo :))

A přeji, at se do Japonska dostaneš :))

Zajímavé odpovědi, hlavně ta první mě přiměla k zamyšlení

10 Créatio Créatio | Web | 11. října 2014 v 11:50

Konečne opäť niekto, kto má rád operu!! :) Konečne! :)

11 Miloš Miloš | Web | 11. října 2014 v 12:02

[5]: O nic nejde, nemáš proč se stydět. Já se přiznám bez mučení, že k některým blogerům jsem také získal antipatii a už jejich stránky nenavštěvuji a možná tím o hodně přicházím :-)

12 Babe Babe | Web | 11. října 2014 v 12:48

Já za to nemůžu, ale mě prostě mají všichni rádi! :-P

13 Lukáš Lukáš | Web | 11. října 2014 v 15:56

[9]: tedy to se skutečně málokdy vidí u takto mladých lidí :)

14 Monnie Monnie | Web | 11. října 2014 v 20:21

Annika mi přijde hodně v pohodě a sympatická:)) Osobně taky miluju operu, a ne nedělám si srandu. Vždycky si se sestrou rezervujeme lístky na přenos z NYC. Zrovna příští týden jdu na Figarovu svatbu a moc se těším:) vždy mě to naplní:)

15 David David | E-mail | Web | 12. října 2014 v 14:26

Pěkný rozhovor, občas se u mě na blogu Annika vyskytne, tak jsem rád, že tímto jsem ji mohl více poznat. :-)

16 Limetka Limetka | Web | 12. října 2014 v 19:36

Čaj jako vývar z ponožek, FUUUJ! :-!  :-!    

Ale operu mám taky ráda. Ale já spýš muzikály. :-|

17 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 12. října 2014 v 21:48

Velmi milý rozhovor,  s autorskou jsem měla možnost se setkat a myslím, že tato slečna je ukázkový příklad "co na srdci to na blogu," neboť lépe charakter svého tehdejšího blogu svou samotnou osobou vystihnout nemohla. Nebo alespoň já jsem si jí představovala jako tichou a skromnou královnu něžného království. :) Z královny se nám stala básnířka, avšak příjemná atmosféra blogu vůbec nezmizela. :-)

18 Lyra Lyra | E-mail | Web | 13. října 2014 v 21:34

Annika je sympatická slečna, která píše krásně čtivý blog. Komentuji málokdy, ale chodím k ní pravidelně a ačkoliv nečtu všechny články, ty, co si přečtu, mě snad ještě nikdy nezklamaly. Její lásku k opeře nesdílím, ale zase chápu, co ji fascinuje na Japonsku, no a samozřejmě i na literatuře. :-)

19 Yasminn Yasminn | E-mail | Web | 14. října 2014 v 14:53

Na blog Anniky jsem občas zavítala (hlavně když jsem začala vést rubriku Uhodnete blogera?), ale až teď jsem si uvědomila, jak málo o ní vím. A hned mi připadá sympatická, jako nikdo jiný... A není to jen fráze, myslím to vážně.
Díky.

20 Annika Annika | Web | 15. října 2014 v 8:22

Moc vám všem děkuji za krásné komentáře, úplně se u nich tetelím blahem :-)  :D

A moc mě těší, kolik lidí se ozvalo, že rovněž sdílí lásku k opeře, nebo aspoň někoho znají! :-)

21 Em Age Em Age | Web | 5. listopadu 2014 v 10:34

Krásný rozhovor, toto je snad první rozhovor s blogerem na tomto blogu, co jsem přečetla. :-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama