Kompromitující životnost digitálních dat

13. března 2013 v 16:00 | Standa |  Úvahy
Znáte Labyrint Revue? V nejnovějším dvojčísle 31.-32 vyšel český úryvek z knihy Delete: the Virtue of Forgetting in the Digital Age, jejímž autorem je rakouský právník a IT odborník Viktor Mayer-Schönberger. Text se zaměřuje na problém, o němž se už na tomto blogu v minulosti také psalo: teoreticky neomezená životnost online obsahu a z ní plynoucí negativní důsledky pro uživatele internetu.

Čelíme novodobému problému, s nímž si zatím nikdo neví rady?


Autor popisuje na několika varovných příkladech z minula ukázky osudů lidí, kteří doplatili na neomezenou paměť internetu. Vždy se jedná o nešťastníky, kterým se vymstila nějaká zdánlivě banální událost z minulosti, která však byla dohledatelná na internetu.

Jako třeba v případě jednoho chlapíka z Kanady, který doplatil na svůj více než deset let starý článek do studentského časopisu, v němž se přiznal ke konzumaci LSD. Vinou toho mu byl zamezen přístup do USA.

Podobné storky se možná už někdy donesly i k vám - snad každý už někdy slyšel o někom, kdo třeba doplatil na to, co psal na Facebooku. Klasický následek těchto případů? Ztráta zaměstnání. (Typicky třeba v případech, kdy si dotyčný zaměstnanec stěžoval na svém soukromém profilu, jak ho jeho práce nebaví. Dobře mu tak, chtělo by se možná každému říct, ale to nepostihuje celý problém, o který zde jde.)

Mayer-Schönberger ve svém textu konstatuje:

"Pro nás lidi bylo odpradávna zapomnění normou a zapamatování výjimkou. Digitální technologie a globální sítě ale tento poměr změnily. Dnes se zapomnění s pomocí obecně rozšířené techniky stalo výjimkou a pamatování tou běžnější variantou."
(citováno z Labyrint Revue č. 31 - 32, s. 201)

Autor vyvozuje znepokojující závěr: obavy z toho, že by nás naše současné jednání mohlo někdy v budoucnu kompromitovat, mohou vést k dobrovolné autocenzuře. Vše, co umístíme na internet, může být v budoucnu použito proti nám - i tak by se dala parafrázovat větička známá z amerických krimi seriálů, která vystihuje podstatu současného internetu, kde se vše ukládá navždy. Slovy autora: "...budoucnost nás fatálně brzdí v tom, co činíme v přítomnosti."

Je tomu skutečně tak? Jedním z dobrých příkladů kompromitující životnosti digitálního obsahu je internetové porno. Je veřejným tajemstvím, kolik dívek a žen si u nás tímto způsobem přivydělává. Hrozí těmto dívkám, že je v budoucnu dostihnou hříchy z mládí?

Toť otázka. V minulosti jste mohli v médiích zaznamenat mnohé kauzy, v nichž se skandalizovaly veřejné osobnosti s porno minulostí. Co se v jistých společenských kruzích může jevit téměř jako nezbytná podmínka počátečního zviditelnění, může mít v jiném kontextu zdrcující důsledky. Něco jiného zažívá druhořadá celebritka, na kterou praskne existence choulostivého videa, které "náhodou" uniklo na internet, a něco jiného dívka, která se uchází o seriózní práci a praskne na ní totéž.

Král českého porno průmyslu, Robert Rosenberg, se k tomu staví v pořadu Ta naše povaha česká: Sex místo stipendia? velkomyslně: podle něj je to práce jako každá jiná, a pokud by vás nějaký zaměstnavatel odmítl kvůli porno minulosti, údajně ho můžete zažalovat o velké peníze. Alibismus, nebo reálný fakt?

Opusťme ale toto problematické pole a pojďme se na chvíli zastavit u tématu, které vám zřejmě bude bližší. Blog.cz čelí v posledních měsících nevídané epidemii. Jednoho dne, skoro přes noc, došlo k tomu, že nás začaly zaplavovat žádosti stovek blogerů, kteří chtějí zrušit svůj blog z dětství. Není dne, aby nepřišla alespoň jedna.

Pokaždé se jedná o stejný scénář. Uživatel si v dětství založil blog, jehož obsah odpovídal tehdejšímu věku blogera. Jak čas plynul, uživatel na blog zapomněl, ale internet nikoli. Blog zde stále existuje a uživatel nyní s hrůzou zjišťuje, že Google či Seznam ho nachází jako první výsledek při hledání jména uživatele.

To, co je pro jedny vytouženým snem, je pro jiné noční můrou: snadná nalezitelnost ve vyhledávačích. Realita v tomto ukazuje svoji paradoxní povahu - jakoby se i zde ukazovalo, že každý touží po tom, co nemůže mít. Těm, co se chtějí dostat do vyhledávačů, se to nedaří, a často si platí drahé odborníky na SEO, aby je do "toho Googlu" dostali; a těm, kteří jsou snadno dohledatelní, to pro změnu vadí.

Zpět ke zmíněné epidemii: čelíme zde vlně uživatelů, kteří se za svůj infantilní blogísek stydí a vyžadují jeho zrušení. To jim však není umožněno, protože si pochopitelně nepamatují přihlašovací údaje (a registrační e-mail je většinou zrušený). Nezřídka tito uživatelé i tvrdí, že jsou ve školním kolektivu šikanovaní, protože si spolužáci našli jejich blogísek z dětství a nyní se jim kvůli němu vysmívají.

Následuje zdlouhavé kolečko, jehož cílem je často velice pracné prokazování, že se jedná skutečně o blog uživatele, který žádá jeho zrušení. Krajním řešením je v takových případech zaslat notářské prohlášení, že blog je skutečně toho, kdo žádá jeho zrušení.

Vtip je ale v tom, že i zrušením blogu to většinou stejně nekončí. Internet je veřejný prostor a co na něj jednou umístíte, na něm může zůstat teoreticky věčně. Kromě toho, že blog zaindexují vyhledávače (odkud "není úniku"), se jeho obsah může dostat na nejrůznější další servery a webové archivy, jako je třeba archive.org (kde lze často dohledat většinu blogů, které byly už před lety zrušeny).

Klasický závěr s nějakým ponaučením zde nehledejte. Bavíme se o tématu, které přináší více otázek než odpovědí. Dostihne nás všechny na internetu jednou naše přítomnost? Kdo to ví, odpoví...

--
Čtěte k tématu:
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Hlídáte si, co je možné o vás najít na internetu?

Ano, hlídám, záleží mi na tom.
Ne, je mi to jedno.

Komentáře

1 Crazy.Child Crazy.Child | Web | 13. března 2013 v 17:07

Jo, párkrát jsem takhle na to doplatilo. Jednou když jsem psala něco o učiteli na blog, samozřejmě uvedla jeho jméno, našlo to pár lidí ze školy a měli za to, že jsem do něj zamilovaná =D A nedávno se mi vymstily staré tweety na twitteru. V prváku jsem si tam trochu postěžovala na pár lidí, nedávno jsem měla ve škole prezentaci a otvírala jsem ji přes školní mail, kromě různých reklam apod. jsem tam měla i maily z twitteru a spolužačky samozřejmě toho využily, koukly na můj twitter a staré tweety objevily. Docela je to naštvalo, ale nedivím se... Naštěstí se to nějak rychle uklidnilo, já ty tweety smazala a když už si na někoho stěžuju, tak nepíšu, kdo to je... =)

2 Cervenej_cudlik Cervenej_cudlik | E-mail | Web | 13. března 2013 v 20:36

O tom bych asi "mohla vyprávět". Díky svému blogu jsem nyní bez práce. Na druhou stranu jsem díky tomu také blog rozhodla posunout jiným směrem, než byl deník. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. To co už tam je nechávám být, nové soukromé informace už však zveřejňovat nejspíš nebudu, popřípadě si 5x rozmyslím, co zveřejňuji.

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 13. března 2013 v 20:55

Tak to mě naštěstí netrápí. Nějakej facebook nemám a blog má svoje téma a informace o mně jsou tam jen minimálně a když už, stejně bez konkrétních jmen nebo detailů. A rozhodně nic, co by mi mohlo někdy vadit. Když už totiž nějaký detail používám, myslím na to, jestli by se nemohl stát závadným.

4 Martin Martin | E-mail | Web | 13. března 2013 v 21:40

Výborný článok. Takýchto a podobných by som tu uvítal ešte viac.

Páči sa mi inak, čo tvrdí Rosenberg. Bývalé zamestnanie, třeba i v porno-priemysle, ale aj farba pleti alebo rodinný stav (atď), to sú skutočnosti, ktoré by zamestnávateľ nikdy nemal vyťahovať ako dôvody, na ktorých všetko padá. Je to otvorená diskriminácia. Je však zrejmé, že zamestnávateľovi nič nebráni v tom, aby si - ľudovo povedané - "zavřel klapačku a řekl jen to, že si vybral jiného kandidáta". "Do toho vám nic není, je nám líto, sbohem," to je fajn postup. "Neberu vás, protože jste dělali to, co jste dělali, (atd.)" to už je niečo, za čo by mohol zamestnávateľ pykať. Myslím si však, že v ČR a SR sa takáto ochrana práv ešte ani zďaleka nevyužíva, ak vôbec.

Osobne som nikdy nepochopil, prečo si blogery neustále myslia, že so svojou nadgalaktickou prezývkou sú "za vodou" a že všetko, čo na blog hodia, ich nikdy nedoženie. Takýto príklad, aký ste uviedli v tomto článku, by si mal človek vziať k srdcu a nerobiť si z blogu "místečko na vylievanie nálad". Osobne sa mi páčia hlavne také blogy, na ktorých vidím meno, priezvisko a fotografiu autora. Vo väčšine prípadov sa tak dočkám obsahu, za ktorý sa autor (ani po čase) nehanbí, ba priam naopak - ktorým sa otvorene prezentuje.

Svoje blogy som zakladal ďaleko po 18-tke (vek - tam osobne hľadám ďalšiu príčinu; som zo starej školy a stále si myslím, že deťom internet viac škodí ako pomáha) a už mnohokrát mi pomohli v získaní nejakého projektu, práci pre noviny alebo známy európsky časopis (systémem "koukněte se na tento odkaz; tady nejlépe zistíte, jestli jsem ten, koho potřebujete"). Myslím si, že blog by mal človeku pomáhať, mal by ho reprezentovať a mal by byť asistenciou niečoho väčšieho. Človek by tak od začiatku vedel, že pri publikovaní na internete sa drží hraníc, ktoré mu určil svet mimo blogu.

Samozřejmě, to všechno je len osobný názor. Každý je zodpovedný sám za seba. Ak sa však človek pod svoje texty nemôže podpísať vlastným menom (alebo trébars do svojho životopisu nemôže udať adresu blogu alebo profilu na sociálnej sieti), zrejme nevystupuje tak, ako by mal.

5 Viollet Viollet | E-mail | Web | 13. března 2013 v 21:48

Děkuji za hezkou schízu na večír, v brzké době budu pravděpodobně trčet pod stolem a vymýšlet konspirační teorie O_O

6 ANA ANA | 13. března 2013 v 22:36

Já myslela, že když se blog smaže, není k nalezení.
Nebo je?

7 David David | E-mail | Web | 14. března 2013 v 0:10

Velice zajímavý článek. Nejvíc na tom vtipné je to, že všichni chcou být ve vyhledávačích a pak když jsou, tak nechcou už být... :-D

8 mengano mengano | E-mail | Web | 14. března 2013 v 9:34

Celkem nevidím jediný důvod, proč si vést osobní  blog s uvedením celého jména a se svojí fotografií. Používám přezdívku a přesto na svém blogu píšu jen ty věci, za které se nemusím stydět. Ani teď a ani nikdy v budoucnosti.
Lidé si opravdu málo uvědomují, že to, co vypustí do internetového prostoru, je svým způsobem definitivní a může být i nebezpečné.

9 Terýsek Terýsek | Web | 14. března 2013 v 16:57

Zajímavé téma.
Pokud něco píšu na blog, dávám pozor, abych se za to nemusela stydět. Nejsem z těch blogerů, kteří si dávají na blog fotky, celé jméno a detaily ze soukromí. Neodsuzuji nikoho, kdo to tak dělá, ale sama se tomu vyhýbám.
Na facebooku je to samozřejmě trochu jiné. Někdy mě ale překvapí, jak někdo na svém profilu nadává na profesory a lidi ze svého okolí. Přece jen nikdy nevíte kdo si to přečte a i přes zabezpečení facebooku tam určité riziko toho, že si to přečte osoba o které píšete, je. Občas si při psaní statusu představím to, že si to přečte ta nejhorší osoba, kterou znám a podle toho píšu a věřte mi, že to pomáhá ;-)

10 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 15. března 2013 v 7:51

Opravdu zajímavý článek vedoucí k mnoha otázkám k zamyšlení. V podstatě autocenzuru člověk musel dělat vždy. Vždy msuí člověk vážit, co řekne v roidně, přátelům, kolegům.
Se svobodou online se teprve učíme žít. Na jednu stranu nás doba učí, že 15 minut slávy je za to, když pustíme něco pikantního ze soukromí. Na druhou stranu za to můžeme za pár let zaplatit. Možná je k zamyšlení to, co vede majitele firem k tomu, že nechá dotyčného zaplatit za dávný článek. Podle hesla "boží mlýny melou..." dotyčný vzal spravedlnost do vlastních rukou a díky internetu dokonce se pomstí za staré věci. Je to ukázka bídy člověka, ukázka pudové touhy po "pomstě" kdykoliv může ji uskutečnit, někteří jedinci mají touhu rozbít druhému bábovičku velkou... A některým z nich toto zůstává do dospělosti:-(

11 Násilník Násilník | E-mail | Web | 21. března 2013 v 16:35

tohle je zajímavý, zajímalo by mě jaktože právě teď přišla vlna rušení blogísků

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama